Cesty a památky

Země poznané » Putování Levantou » MEZI TRIPOLISEM A BEJRÚTEM

MEZI TRIPOLISEM A BEJRÚTEM

Putování Levantou (duben 2009, Libanon)

Poslední úsek naší cesty uzavřel celý okruh po Libanonu. Tarabulus (Tripolis) – Byblos (898 km) – Bejrút (944 km) – Harisa (981 km) – jeskyně Džeita (998 km) – Nahr el-Kalb (1007 km) – Fakra (1052 km) – Bejrút (1107 km).

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty až do vrácení auta v půjčovně v Bejrútu.

Z Tripolisu vyrážíme na jih a opouštíme severní teritoria země po široké a moderní dálnici, která je spojuje s Bejrútem. Cesta skvěle ubíhá a my máme v plánu krátkou zastávku u nádherného hradu Msailha, který na vysoké vápencové skále nad řekou Nahr al-Jawz postavil emír Fakhr Ed-Din II. v roce 1624. Hrad hodně připomíná Strečno na Slovensku nad Váhem a tak možná to měla být návštěva z nostalgie – ale nemohli jsme bohužel objevit žádný sjezd z dálnice, abychom se k hradu dostali. No a tak to vzdáváme, jenom smutně jsem se po něm ohlédl, jak tam stál pyšně nad okolní krajinou. To je ta nevýhoda dálnic… Nicméně na hrad rychle zapomínáme, neboť se blížíme k městu, které má za sebou již pořádný kus cesty lidskou historií.

Jbeil (جبيل [Džubail]) je současný arabský název pro město, které Řekové nazývali Byblos (a pod tímto názvem ho i nejčastěji známe i my) a ještě před nimi Féničané Gubla a křižáci ve středověku Giblet. Tohle město je skutečně pořádně staré, dokonce se považuje za úplně nejstarší město naší planety. Není se čemu divit, stojí zde již okolo 7000 let, protože bylo založeno kolem roku 5000 př. n. l. jako vůbec první z šestice zakládajících fénických měst – podle pověsti samotným bohem Baalem. Město dalo název Bibli a v ní se také několikrát zmiňuje, mimo jiné v Knize králů, kde se uvádí že odsud pocházeli stavitelé Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Kolem roku 3000 př. n. l. zde existovalo významné obchodní středisko se dřevem (zejména do Egypta), kaučukem (na Sicílii) a mědí, kterou féničané dováželi z Kypru. Nejstarší písemné doklady o existenci města pochází až z egyptských pramenů v 15. stol. př. n. l., kde se vzpomíná jako velmi prosperující město, jehož lékaře a chrámy znali velmi dobře i v zemi faraonů. Při vykopávkách se vůbec našlo mnoho staroegyptských artefaktů, které svědčí o čilém obchodním ruchu mezi zemí na Nilu a Byblosem (v té době Gublou), zejména v chrámu místní bohyně Baalat (Dáma z Byblu). V letech 538 – 332 př. n. l.) bylo město v područí Perské říše, nicméně se svobodně vyvíjelo dál v duchu velmi tolerantních tradic perských králů. Toto období vystřídali Řekové po příchodu Alexandra Velikého (332 př. n. l.) ale význam města neupadal ani za Římanů, kteří zde vystavěli mnoho nových budov. Po dobytí území Araby poprvé Byblos upadl, a to až do příchodu křižáků v roce 1098. Město se pak stalo důležitou vojenskou základnou Jeruzalémského království po celé 11. a 12. století, než ho v roce 1187 dobyl Saladin. Od roku 1516 do roku 1918 náležel Byblos spolu s celým územím Libanonu k Osmanské říši. Archeologický výzkum byl zahájen v roce 1860 a hned první objevy, při kterých byly odkryty domy, zahrady, 12 metrů vysoké mohyly a podzemní fénické hrobky tesané ve skále, způsobily doslova senzaci. Většina nálezů, jako třeba mozaika Dionýza (218 n. l.) nebo slavné pozlacené sochy jsou dnes k vidění v Národním muzeu v Bejrútu. V roce 1984 byl starověký Byblos zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Když jsme vstoupili do archeologického areálu, nejprve nás paní průvodkyně Hyame el-Khoury krátce seznámila s celou historií a doporučila nám nejlepší prohlídkový okruh. Začínáme u mohutných fénických zubatých hradeb z doby bronzové a pokračujeme k římskému divadlu, které bylo původně kryté ohromnou plátěnou střechou na ochranu diváků před sluncem – důlky po tyčích, nesoucích původně tento stan, se dochovaly po straně sedadel dodnes. Nedaleko se dochovalo několik sloupů římské kolonády, která pochází, stejně jako divadlo, z doby po roce 218 n. l. Podstatnou část prostoru mezi divadlem a hradbami zabírá rozsáhlá nekropole. Zde bylo odkryto mnoho spletitých chodeb a celkem 9 královských hrobek, v jedné z nichž se dochoval sarkofág krále Ahirama z roku 1200 př. n. l., objevený v roce 1923 francouzským archeologem Pierem Montetem. Reliéf na sarkofágu představuje krále sedícího na trůnu vyzdobeném okřídlenou sfingou, další reliéfy lvů jsou na víku a mezi nimi je nápis s použitím písma o 22 znacích, které zdatní féničtí námořníci rozšířili do Středomoří, a z něhož byla odvozena většina moderních abeced. Kolem Osmanské vily ze 17. století pokračujeme v prohlídce ke zbytkům Fénického paláce z doby bronzové a Královské studny z helénské doby až k Obeliskovému chrámu z 3 tis. př. n. l., původně zasvěcenému bohu válek Rešhefovi. Na závěr ještě navštěvujeme Křižácký hrad, který byl na starších základech postavený v 11. století. Křižáci na jeho vybudování také použili kameny ze starověkých staveb, zejména antické sloupy, podobně jako u Mořského hradu v Sajdě. Do hradu jsme vstoupili po kamenném mostě a uvnitř jsme si prohlédli několik velkých klenutých místností, především v přízemí a podzemí, a malé muzeum s některými nálezy. Z cimbuří a věží se otevřel pěkný výhled na dnešní městečko a přístav, ale především na celý komplex vykopávek se zbytky Baalova chrámu ze 4. tisíciletí př. n. l. Prohlídka Byblosu byla pro nás (asi namlsané tím, co jsme již viděli) trochu zklamáním, ale nesporný význam a důležitost tohoto místa prostě nedovoluje je minout.

Než jsme Jbail (Byblos) opustili, jdeme na chvíli do přístavu. Zde si jednak prohlížíme stará antická mola, smočili jsme si nohy v moři, ale hlavně jdeme do vyhlášené restaurace U piráta Pepeho. Tam se potkáváme s jejím současným majitelem a synem legendárního Pepeho (zakladatele) panem Rogerem Abedem, který si s námi dal kávu se zákuskem a pak nám ukázal fotografie všech celebrit, které kdy tuto vyhlášenou restauraci navštívili. A nechyběla mezi nimi ani fotografie bývalého prezidentského páru ČR Václava a Dagmar Havlových. Pan majitel nás také vzal do svého soukromého muzea nálezů z Byblosu, které se zde vrší již po několik generací. Mezi nálezy bylo několik zajímavých sošek a amfor, převážně vytažených z moře. Tak to by k prohlídce tohoto města stačilo a my podél moře pokračujeme dále na jih.

Harissa (حريصا) je významné libanonské poutní místo, sídlo Apoštolské nunciatury (velvyslanectví Vatikánu) a sídlo kardinálů východních církví, ležící vysoko nad městem Jounieh (جونيه [Džunie]) v nadmořské výšce 650 metrů. Přístupné je buď strmou silnicí, která v nesčetných serpentinách stoupá od moře, nebo devítiminutovou jízdou lanovkou, známou jako „Téléférique“. My jsme chtěli Harissu pochopitelně navštívit lanovkou a užít si výhledy na moře z kabinky, ale jakýsi pán, prodávající podivně zbarvená kuřátka v Džunii, nám moc nerozuměl, a navedl nás na silnici – tak už jsme tam vyjeli autem. Již od zdola jsme viděli ohromnou, bíle natřenou bronzovou sochu Panny Marie Libanonské (Notre Dame du Libaň) s napřaženými rukami, která je hlavním důvodem všech poutí od doby jejího vysvěcení v roce 1908. Socha je vysoká 8,5 metru, těžká 15 tun a stojí na bytelném 20 metrů vysokém kamenném podstavci obtočeným vzestupnou cestou. Než jsme vyjeli až nahoru, minuli jsme ještě krásnou řecko-katolickou baziliku sv. Pavla v byzantském stylu, která byla postavena v letech 1947–62. Dostali jsme se teď na velmi posvátném místo pro katolíky z širokého okolí, které dokonce 10. května 1997 navštívil i papež Jan Pavel II. Nás tedy v první řadě udivily zástupy dívek po muslimsku zahalených, které sem proudily v autobusových zájezdech. Nedalo nám to a zeptali jsme se jich, proč sem jezdí – odpověď nás překvapila: „Protože velmi uctíváme Pannu Marii Libanonskou a seznamujeme se s křesťanstvím“. No to jsme z toho jeleni a zdá se, že Libanon je opravdu zemí nevídanou. Bohužel nám moc nepřálo počasí, foukal dost studený vítr a chvílemi i sprchlo. Přestože byl pro mlhu dost omezený výhled do kraje, stálo to ovšem za to! Musím také podotknout, že jsme byli s kamerou podezřelí, takže jsme si museli zajistit povolení k natáčení v jakési kanceláři, ale velmi příjemná mladá dívka vše vyřídila a mohli jsme jít na prohlídku. V podstavci velké sochy Panny Marie jsme nahlédli do kaple, kde právě probíhala bohoslužba, a pak jsme vystoupali nahoru až na vyhlídkovou plošinu u nohou sochy. Výhled byl nádherný zejména směrem k moři, ale dlouho se v tom větru nedalo vydržet. Cestou na oběd jsme se ještě stavili v sousední moderní bazilice , s jejíž výstavbou se započalo v roce 1970. Dokončena však byla až po vynucené válečné pauze v roce 1992. Architektura interiéru této betonové stavby byla fascinující. Připomíná obrácený trup Noemovy archy a 4000 věřících může mimo bohoslužby sledovat skleněnou čelní stěnou o šířce 20 metrů a výšce 42 metry, úžasnou scenérii okolní krajiny s dominantou sochy Panny Marie před chrámem. Je to dokonalé spojení ducha a hmoty a ten záchvěv posvátnosti místa na nás také dolehl.

Když jsme se dostatečně duchovně povznesli, museli jsme se naobědvat a rychle pokračovat v cestě za další pozoruhodností – nedaleko ležící jeskyní Jeita (مغارة جعيتا [Džeita]), kde nás již očekával prezident tohoto přírodního unikátu, pan Dr. Ing. Nabil Haddad. Již při příjezdu do areálu jeskyně je nám jasné, že tohle je pořádná továrna na peníze. Ovšem není se na druhou stranu čemu divit – jeskyně je proslavená daleko za hranicemi Libanonu a soutěží také v celosvětové anketě o novodobé přírodní divy světa (jak nás k hlasování vyzývalo nespočet transparentů). Před samotným vstupem je několikapatrové parkoviště, od kterého odjíždí silniční „vláček“ pro unavené turisty a od pokladny vede krátká lanovka ke vstupu do horní jeskyně. Zkrátka a dobře, o pohodlí turistů je zde postaráno, proto jich sem také jezdí tolik (asi 300 000 za rok). Nic to ovšem neubírá na nádheře jeskyní, jejichž název „Džeita“ pochází z aramejštiny a znamená „řvoucí vody“. To má logiku, protože právě tady pramení jeden z hlavních přítoků známé řeky Nahr al-Kalb (Psí řeka), která tvoří v podzemí neopakovatelné vodní dómy, a z hukotem se valí do údolí. V doprovodu pana prezidenta jdeme tedy nejprve do Dolní jeskyně (konstantní teplota 16ºC po celý rok), která byla osídlena již v pravěku, ale znovu byla objevena až v roce 1836 americkým misionářem reverendem Villiamem Thomsonem. Po provedení výzkumů v následujících letech sloužila jeskyně od roku 1874 jako zásobárna pitné vody pro Bejrút, který je odsud vzdálen pouhých 18 kilometrů. Výzkum jeskyně pokračoval i ve 20. století a dodnes bylo prozkoumáno přes 9 kilometrů podzemních prostor, které se dělí na dolní a Horní jeskyni. V době občanské války sloužily jeskyně k ukládání munice a jako vojenský objekt, znovu byly pro veřejnost zpřístupněny v roce 1995. Nejzají­mavější na prohlídce Dolní jeskyně byla plavba elektrickým člunem dlouhá 700 metrů po několika podzemních jezerech, které tvoří vývěr Psí řeky a krásný dóm zvaný Pantheon. Cestou můžeme z pohodlí pomalu plovoucí loďky sledovat spousty krápníků velmi citlivě nasvětlených, žádné kýče. Po prohlídce této spodní části jdeme do Horní jeskyně (konstantní teplota 22ºC po celý rok), jejíž ústí je asi o 60 metrů výše a proto v ní již žádná podzemní řeka není. Tato část má délku přes 3 kilometry, ale přístupných po speciálním chodníku je jen 750 metrů podzemí. Zde je ve třech gigantických dómech (název Bílý dóm a Červený dóm pochází od převládajícího zbarvení vápence, Červený dóm je 106 metrů vysoký a 30×50 metrů široký) k vidění spousta krasových útvarů, jako jsou stalaktity, stalagmity, sloupy, houby, jezírka, záclony a závěsy. V Bílém dómu je zdejší nejvyšší stalaktit s výškou 8,2 metry, považovaný za jeden z nejvyšších na světě.

Jen kousek od jeskyně to bylo k ústí Nahr al-Kalb (نهر الكلب [Psí řeky]) do moře, která pramení na náhorní plošině u města Farafra a jejímž hlavním přítokem je mohutný pramen vyvěrající v jeskyni Džeita. Řeka vytváří na své cestě hluboký kaňon, který spadá přímo do moře nedaleko Bejrútu mohutným skalním hřebenem, který odjakživa tvořil přirozenou bariéru každému, kdo putoval podél moře od jihu na sever nebo zpět. Dnes je bariéra prolomena dvěma dálničními tunely a tak je cesta úplně jednoduchá. Že bylo toto místo překážkou, pocítily i mnohé armády, které Libanonem putovaly a tak právě zde nechávali vojevůdci záznamy o jeho překonání vytesané v kameni, aby byly navždy svědky jejich přítomnosti. Ústí Psí řeky je tak jedinečnou památkou, doslova pamětí dějin Libanonu, kvůli čemuž bylo navrženo v roce 2005 na zápis mezi památky UNESCO. Ve 13. století př. n. l. byl hřeben nad ústím řeky Nahr al-Kalb uznán jako hranice mezi vlivem Egypta faraona Ramesse II. a Chetitů, což dokládá nejstarší stéla vytesaná do skály u silnice. Tradici stavění stél dodržovali i další, kteří tudy prošli – babylónský král Nabuchodonozor II. (605 – 562 př. n. l.), asyrský král Esarchadon (681 – 669 př. n. l) nebo římský císař Marcus Aurelius (121 – 180 n. l.). Jsou zde i dva málo čitelné nápisy v řečtině, připomínající silniční práce a nápis připomínající guvernéra byzantské provincie Phonecia Theodose Velkého (388 – 395 n. l.). Další stéla připomíná vojenskou výpravu Napoleona III. v letech 1860–61 a další nápisy armád Anglie i Francie v 19. a 20. století. V roce 1946 zde byl postaven památník nezávislosti Libanonu (získané v roce 1943) a v roce 2000 zde měl vzniknout pomník na památku odchodu izraelských vojsk i pomník odchodu syrských vojsk v roce 2005. Oba poslední projekty zatím nebyly realizovány. Nedaleko kamenných stél překonává Psí řeku krásný kamenný tříobloukový římský most z 2. stol. n. l. K němu jsme již nešli, ale vyfotili jsme si ho. Jelikož čas pokročil, řešili jsme, co dál. Zda se vrátit do Bejrútu a věnovat se další prohlídce města, nebo se vydat do hor k ještě jedné zajímavé antické památce. Zvítězila druhá varianta a tak jsme se vydali ne cestu do nadmořských výšek přes 2000 metrů.

Cestou nám ale moc nepřálo počasí, většinou jsme jeli v mlze. Až ve městě Faraya (فاريا مزار ‎) v nadmořské výšce 1891 metrů se to trochu protrhalo a my jsme viděli nádherná rekreační zařízení tohoto luxusního horského rekreačního střediska. Mě osobně zaujaly tři ohromné vodopády ve stěně nad městem, ke kterým bych se rád hned vypravil. Jelikož ale začalo pršet tak jedeme dál – a po několika kilometrech jízdy jsme zase v husté mlze. Chvíli bloudíme, vracíme se, doptat se na cíl naší cesty nemůžeme a hlavně žádná orientace. Není se čeho chytit, všude kolem neproniknutelná mlha a věčné stoupání nebo klesání. Nakonec se stal zázrak a my přijeli do malé vesničky Fakra (فقرا و الآثار) v nadmořské výšce 1550 metrů, kde jsme hned na jejím okraji uviděli v mlze se ztrácející zbytky antického komplexu Adonisova chrámu z helénské doby. Jeho dnešní podoba je z roku 43 n. l., kdy ho přestavěl římský císař Claudius. Co ovšem bylo úžasné, že areál byl úplně opuštěn a mlhy, které se přes antické sloupy převalovaly vytvářely až hororové prostředí. Jen jedinkrát se nám otevřel trochu jasnější pohled, aby se pak hned zase hned ta antická podívaná cudně zahalila. Bylo to neuvěřitelné. A když si k tomu ještě přimyslíte pravý vysokohorský déšť, nemohl jsem si v hlavě tuto kombinaci srovnat – antika v mlze a dešti. Kdo to kdy viděl? Většina zná antiku na vyprahlé poušti nebo při nejlepším v subtropických oblastech Turecka, Řecka nebo Itálie. Ale tohle tady? To se úplně vymykalo chápání. Dovnitř jsem šel jen já s Bobinou, Honza s Ílou zůstali v autě. Zmizeli jsme jim v mlze a kochali se mezi povalenými šutry tou nevšední podívanou. Až nám zatrnulo v kostech, když po asi 15 minutách, co jsme opustili auto, Honza začal troubit. Neviděli jsme je a nevěděli, co se děje. Tak jsme se raději vrátili – ale kouzlo tohoto místa nám na dlouho zůstane v mysli. Nic se pochopitelně nedělo – jen o nás měli strach, protože se jim těch 15 minut zdálo jako věčnost a tak nás troubením chtěli popohnat k návratu. Protože počasí je opravdu příšerné, rozpršelo se ještě víc a tak vzdáváme prohlídku dalšího chrámu (bohyně Astarty) a nedaleké věže, která původně měla střechu jako Hermelská pyramida na severu Libanonu. Vracíme se zpět do Bejrútu.

Na hotel Moonlight přímo ve čtvrti Hamra v centru Bejrútu dorážíme již za tmy, protože bylo potřeba ještě vrátit auto v půjčovně. Náš pobyt v Libanonu se totiž přiblížil do finále. Druhý den ráno pak odjíždíme v 7:30 hodin taxíkem od hotelu na autobusové nádraží kde zjišťujeme, že jediný autobus do Damašku právě odjel. Nechce se nám věřit, že nic jiného nejede, ale opravdu jsme žádný jiný autobus nezjistili. Je možné, že v informacích o autobusech mlčí, aby nahnali klienty taxíkům. To nevím, ale my tím taxíkem nakonec jedeme. Bylo to naštěstí levné a již v 10:00 překračujeme hranice této nádherné země. Naše cesta ale zatím nekončí. Máme za sebou teprve její první půlku a již jsme zcela naplněni neuvěřitelným množství dojmů. Tak tedy sbohem Libanone. Mám takový nepopsatelný pocit, že do téhle země se ještě vrátíme.

následující článek: ... a aktualita na závěr

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK