Cesty a památky

Země poznané » Putování Levantou » ÚDOLÍM BEKAA

ÚDOLÍM BEKAA

Putování Levantou (duben 2009, Libanon)

Z Deirmimas pokračujeme po trase Anžar (464 km) – Zahlé-Ksara (483 km) – Baalbek (524 km) – Hermelská pyramida (576 km) – Deir Mar Maroun (585 km) – Tarabulus (Tripolis) (710 km). Cestu údolím Bekaa ve směru jih – sever s přejezdem pohoří Libanon v závěrečné části jsme si rozložili na dva dny s přenocováním v Baalbeku.

Uvedené kilometrické vzdálenosti jsou od zahájení cesty v Bejrútu.

Z Deirmimas jsme, ač neradi, odjeli hned zrána, když se ještě po okolních kopcích válely mlhy a zakrývaly koketně pohledy na hrad Beafort. Bylo to opravdu překrásné ráno a loučení s našimi hostiteli bylo smutné a dojemné současně. Doufám, že se sem ještě někdy podíváme. Zamávali jsme panu Morkosovi, Moně i jejich služebné Enží z Filipín a spustili se po prudké silnici dolů. Přes několik údolí, kde jsme i jednou zabloudili (značení je tu opravdu dost hrozné), jsme se nakonec přehoupli i přes ten poslední hřeben a s výhledy na horu Hermon (جبل الشيخ) se zasněženými vrcholky ve výšce 2814 metrů vpravo nebo suché pohoří Šouf vlevo, jsme sjeli do šikoce se otevírajícího údolí Bekaa po nové a krásné silnici.

Údolí Bekaa (البقاع [Biká]) je úrodné údolí, které se táhne v délce 120 kilometrů od severu na jih mezi pohořími Libanon a Antilibanon. Je široké pouhých 16 kilometrů, ale tato oblast patří již od starověku k nejúrodnějším oblastem na Blízkém východě. Údolí má charakter náhorní plošiny s nadmořskou výškou od 1000 do 1200 metrů a je prameništěm dvou významných řek – Lítání (نهر الليطاني‎ [nahr al-Lítání]) a Orontes (العاصي‎ [nahr al-Orontés]). Od 1. století př. n. l., kdy bylo údolí součástí římské provincie Levant, bylo považováno za obilnicí Říma a i dnes je zde 40 % veškeré orné půdy v Libanonu.

Již v klidu a pohodlně jsme uháněli nádherně zeleným údolím kolem řeky Lítání k další velké turistické pozoruhodnost, vykopávkám starého města Anžar (عنجر) v nadmořské výšce 950 metrů. Dnes je to malé městečko s 2,5 tisíci obyvateli, v naprosté většině arménských křesťanů (ortodoxní apoštolská církev), kteří sem přišli v roce 1936 z města Musa Dagh v Turecku po známé genocidě Arménů, neboť jim zdejší francouzská vláda nabídla azyl. Ti své nové město vybudovali nedaleko zřícenin starého umajovského města Ain Gerrha (dnešní název je zkomoleninou tohoto původního názvu), jehož pravidelný půdorys a rozdělení na 4 stejné části jsou dokladem inspirací ve starořímském urbanismu. Starý Anžar je totiž oproti jiným archeologickým místům v Libanonu učiněným nováčkem, protože ho založil někdy v letech 705 až 715 chalífa Valid I., zvaný též al-Valid ibn Abd al-Malik (الوليد بن عبد الملك). Valid I. ho vybudoval jako vnitrozemské obchodní centrum (odkryto bylo na 600 obchodů) na důležitých obchodních cestách, ale období jeho prosperity trvalo pouze pár desetiletí – již jeho syn Ibrahim ho ztratil po prohrané bitvě s Marvanem II. Archeologické vykopávky byly zahájeny v roce 1943 a odhalily město, které doplňuje mozailu památek v Libanonu, neboť z období umajjovského chalifátu zde žádná podobná památka není. Celé ho obklopují mohutné hradby o tloušťce 2 metry a rozměru 385×350 metrů (114 000 m2), do každé světové strany proražené čtyřmi impozantními bránami, hradby po celé délce zesilovalo dalších 40 věží, dnes většinou zřícených. Do areálu jsme vstoupili severní bránou, od které vybíhá 20 metrů široká hlavní ulice Cardo Maximus, vedoucí napříč celým městem. Ulici lemují desítky obchůdků, z nichž některé jsou zrekonstruovány do původní podoby, a po obou stranách ji zdobí arkády s hlavicemi, které nezakryjí svůj byzantský původ. Po Cardo Maximus jdeme na ústřední náměstí, kde se pravoúhle kříží s příčnou ulicí a kde stojí obrovský tetrapylon v koryntském slohu, který je sám o sobě pozoruhodným odkazem na architekturu starého Říma. Nejzajímavější je částečně zrestaurovaný chalífův palác a mešita v jihovýchodní části města, které se rozkládá na mírné vyvýšenině a tvoří tak hlavní dominantu kterou nelze přehlédnout. V jihozápadní části ohrazeného města jsou ruiny obytných městských domů, několika paláců a v severovýchodní části pak veřejné lázně, které také vycházely nikoliv z tureckých či arabských vzorů, ale ze starších římských. Archeologický areál v Anžaru byl v roce 1984 zapsán na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO a opravdu se není čemu divit. Každopádně to nejkrásnější tady byla určitě samotná poloha Anžaru, neboť zříceniny se rýsovaly na pozadí modravých hor Libanon, jejichž vrcholky pokrýval sníh. Úžasné!

Do vinařství Ksara (كسارة) na okraji města Zahlé, kam teď míříme, to nemůže být daleko. Jelikož ale na naší (a to dost podrobné – 1 : 220 000) mapě nebylo vinařství zakresleno, musíme se ptát. A také trochu bloudíme. Nakonec jsme ale vše našli, mimo jiné nás navedl proud aut, který měl stejný cíl. Zdá se, že Ksara je opravdu velmi populární. Před vlastním vinařstvím jsme viděli první vinice Sauvignon gardiens, které jsou zde ale jen na ukázku. Vlastní vinice jsou na stráních pohoří Libanon západně od města. V návštěvnickém centru, které je velmi moderní a nádherně zařízené, se nás ujal pan prezident společnosti Zafer Chaoui a ředitelka public relations Rania Chamas. V jejich doprovodu jsme shlédli instruktážní film o pěstování, sklizni i zpracování vína, podívali se do mohutných sklepů vytesaných v pískovcové skále v délce 2 km a také do zpracovatelského závodu, který ale teď zel prázdnotou, připravený na podzimní úrodu. Nakonec nás slečna Rania pozvala na oběd a několik sklenek vína Ksara, což byla příjemná tečka za návštěvou vinařství. Musíme říci, že libanonské víno je naprosto vynikající! Nakonec jsme každý ještě jednu sklenku archivního červeného Chateau Ksara (Reserve du Couvent), ročník 2006, dostali na cestu.

Naše reportáž o vinařství Ksara byla vysílána Českou televizí v pořadu Objektiv 25. října 2009, přehrát si ji můžete pod číslem 30 zde.

Po prohlídce vinných sklepů pokračujeme v další cestě na sever údolím Bekaa, neboť nakonec měníme plány a dojedeme až do dalšího cíle naší cesty, šíitského města Baalbek (بعلبك, [ba-albek]). Původně jsme chtěli nocovat v Zahlé a podívat se na další křesťanské velikonoční zvyky, ale touha přiblížit se co nejdříve hlavnímu turistickému místu v Libanonu nakonec zvítězila. Baalbek leží v nadmořské výšce 1170 metrů mezi vrcholky hor Libanon a Antilibanon a jak jsem již psal – jejich vrcholky pokrýval sníh. To dodává tomuto místu neopakovatelnou atmosféru, která nás uchvátila již v Anžaru. Myslím, že právě z tohoto důvodu je jarní období nejlepší pro návštěvu Libanonu. Cesta vysokohorským údolím nádherně ubíhala a tak jsme v podvečer dorazili do cíle. Ještě než jsme se ubytovali, zastavujeme se v lomu na jižním okraji města, kde se lámal kámen na stavbu nedalekých chrámů. Takřka nevěřícně koukáme na obrovský kámenný monolit o rozměru 21,5×4×4,5 metry s váhou cca 1500 tun, který je částečně zabořený do země. Jeho jméno je Kámen těhotné ženy (hadžar al-hubla), jedná se ale o zkomoleninu původního názvu hadžar al-qubla, což znamená Jižní kámen. Je to prý největší opracovaný kámen na světě, který měl být použit na lidskou stavbu – zřejmě v nedalekém Jupiterově chrámu. Až když se ke kameni postavila Íla, na fotce jeho obří rozměry vynikly. Hned, jak jsme vystoupili z auta, tak se k nám přihnal hlídač této kuriozity, ale žádné vstupné po nás nechtěl. Zval nás jen do svého obchůdku se suvenýry a ukázal nám články z novin, kde se o něm píše jako o ochránci této „světové rarity“.

Že jsme opravdu v baště Hizballáhu jsme hned poznali podle plakátů a billboardů s portréty nám tolik důvěrně známých (z loňské cesty) bývalého a současného íránského náboženského vůdce Chomejního a Chameneiho. Na pochybách nás nenechala ani mešita v íránském stylu, tedy zelenomodré barvy, pokrytá kachlemi s citáty z koránu. Na první pohled je Baalbek jiný, než ostatní města, a přestože zde potkáváme více zahalených žen, nezdá se že by místní křesťanky či turistky jakkoliv pociťovali jakékoliv nesouhlasné projevy nad tím, že se nezahalují. Ubytováváme se v hotelu Jupiter přímo na hlavním náměstí proti archeologickému areálu a už se těšíme, jak bude vše v noci krásně osvětlené. Po malém odpočinku vyrážíme na procházku, na internet, a také na večeři do jedné z levných vývařoven, kterých je zde jako hub po dešti. Po setmění ale bohužel vypadl proud – dojedli jsme jen díky tomu, že v hospůdce měli vlastní agregát. No a díky tomu ani nebyly osvětlené památky, což nás hodně zklamalo. Protože je všude tma jak v pytli (nejde ani veřejné osvětlení), vracíme se na hotel a jdeme spát.

Ráno jsme zažili probuzení, které jsme v žádném případě nečekali. Přesně v 5:00 hodin se spustil takový rachot, že jsme vyskočili z postelí. Nebyl to ale muezzin, jak asi někoho hned napadlo, ale kupodivu zvony z kostela sv. Barbory v sousední ulici. Jsou přeci Velikonoce – a tak až do 8:00 zvony nejen zvonily jak o život, ale ozývaly se z amplionů nábožné zpěvy a také kázání. Byli jsme z toho tak vyřízení, že nám ani nechutnala snídaně. Spát se v žádném případě nedalo. Vzpomněl jsem si na podobné probuzení v jordánské Akabě, kde takhle zrána zase z mešit oslavovali konec ramadánu. Je fakt, že tady jsou prostě lidi nábožensky horlivější, než u nás na západě. A je fuk, k jakému náboženství se hlásí.

Po tomto budíčku se potácíme ke vstupu do chrámového okrsku ještě před otevírací dobou, abychom tam byli první. Cestou jsme potkali policajta, který si nás se zájmem prohlížel, a Íla pronesla jednu ze svých nesmrtelných hlášek: „Ten na nás civí, jako by nás nikdy neviděl“. A že nás nikdy neviděl (a asi už ani neuvidí), o tom není pochyb. U pokladny jsme byli opravdu první a tak si můžeme dopřávat onoho luxusu být v celém antickém Baalbeku v podstatě sami; pouze později jsme potkali dvě skupinky místních turistů.

Starověká historie Baalbeku je prakticky neznámá, podle starých legend ho nechal postavit po potopě světa vládce Nimrod, který si na tuto práci najal obry. Každopádně při pohledu na ohromné kamenné bloky terasy, která převyšuje okolí o 13 metrů, a na které stojí pozdější římské chrámy, se nelze myšlence o obrech-stavitelích ubránit. Například jihovýchodní stěna terasy, na které byl postaven Jupiterův chrám, je sestavena z devíti řad kamenných bloků, z nichž každý váží více než 300 tun! Do stěny na severozápadní straně jsou pak vloženy tři největší opracované monolity na světě (spolu s tzv. Kamenem těhotné ženy který zůstal v lomu – viz výše), nazývané Triliton (Div tří kamenů) s rozměry 29×4×3,6 m a váhou cca 1000 tun! Kameny Trilitonu jsou tak přesně sestaveny a tak přesně spojeny jeden s druhým, že mezi nimi není možné prostrčit ani jehlu. Zatím se nepodařilo zjistit, kdo, kdy a jak postavil v Baalbeku tyto terasy, které svými rozměry zastiňují dokonce i tak velkolepé stavby, jako jsou egyptské pyramidy. Přeprava těchto kamenných kolosů se zdá být nad technickými možnostmi tehdejší doby a zřejmě zůstanou dlouho nezodpovězenou otázkou. Ze 2. tisíciletí př. n. l. existují písemné doklady o fénickém chrámu boha Slunce, který je zaznamenán v korespondenci s egyptskými králi od Amenhotepa III. po Tutanchamona. Nalezli se zde však ještě starší egyptské nápisy – a to z 18. stol. př. n. l. V roce 15 n. l. byl Baalbek začleněn do Římské říše jako Heliopolis (Sluneční město), kde byly v průběhu dvou staletí vybudovány gigantické stavby, které zastínily všechny ostatní v říši. Dnes se z nich sice dochovaly pouze ruiny, ale i ty stojí za to. Do areálu vstupujeme velkolepými propylajemi se žulovými sloupy, které prokazatelně pocházejí z Asuánu ve vzdáleném Horním Egyptě. Ty musely být do Baalbeku (Heliopole) přepraveny na lodích a následně velmi komplikovaným vysokohorským terénem po zemi, čemuž se nám ani nechce věřit, že to vůbec bylo možné. Za propylajemi procházíme hexagonálním nádvořím na ohromné velké nádvoří (135×113 m), jehož druhému konci vévodí za rituálními nádržemi s reliéfy Tritónů, Nereid a Medůz gigantický Jupiterův chrám. Ten byl postaven během asi osmdesáti let jako vůbec největší svatyně vzniklá na území římské říše – na půdorysu 89×45 m bylo vztyčeno 54 sloupů z asuánské žuly o výšce neuvěřitelných 22 metrů. Do dnešní doby se jich dochovalo šest, stojí na 2 m vysokých patkách a jsou zakončeny 2 m vysokými hlavicemi v korintském slohu. S průměrem 2,2 m se jednoznačně jedná o nejvyšší a nejmohutnější antické sloupy na světě. Sousední Bakchův chrám, rovněž podpíraný gigantickými sloupy, je zase považován za nejlépe dochovanou starořímskou svatyni na světě. Má obdélníkový půdorys 69 × 36 metrů a k chrámu stoupá 33 schodů. Do dnešní doby se zachovaly všechny čtyři vnitřní stěny a na jeho obvodu více než polovina z původních 50 sloupů. V případě Bakchova chrámu ale nejde jen o rozměry, na stavbě jsou obdivuhodné kamenické detaily – třeba nádherně zdobené korintské hlavice sloupů a vstupní brána, která je ozdobena vytesanými vinnými listy, hlavičkami makovic a stébly ječmene. Trochu dost nejrůznějších NEJ, co? Však právě proto byl Baalbek zapsán v roce 1984 mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Kolem zbytků oválného Venušina chrámu z 3. století se vracíme k autu a nakonec si ještě prohlížíme zbytky antických kolonád v předpolí chrámového okrsku. Jsme doslova zasaženi ohromující velkolepostí všech těch staveb, jejichž kamenná mohutnost je silnější než čas. Baalbek je tedy dalším zásadním místem na mapě antických památek, které jsme dosud při všech našich cestách navštívili.

Jelikož jsme si v informačním centru ověřili, že přímá horská silnice do Tripolisu přes vrcholky pohoří Libanon je stále ještě uzavřená (vrcholové partie pokrývá několik metrů sněhu), volíme náhradní plán. Přes severní Libanon až kolem syrské hranice objíždíme hory po mírnějších svazích. Naše první zastávka byla u železničního přejezdu trati Baalbek – Homs (Sýrie). Tato trať není od války v provozu, přesto je zde vojenská základna. Chtěl jsem si vyfotit opuštěné nádraží, výhybky a závory, nebylo mi to ale vojáky umožněno. Asi bych tím mohl ohrozit bezpečnost Libanonu :-). A tak pokračujeme k nejvznamnější památce v tomto regionu. Je jí Hermelská pyramida (الهرمل‎). Není třeba se bát, že ji lze přehlédnout – pyramida se tyčí jako „raketa“ na zcela holém kopci vpravo od silnice Baalbek – Hermel. Jaký skutečný význam tato zajímavá památka má nebo měla, se dnes neví. Pochází z 2. stol. př. n. l. a může se jednat stejně dobře o hrobku perského prince jako o hraniční kámen, ukazatel udávající směr (suchozemský maják) nebo prostě pomník s loveckými scénami, neboť zdejší okolí bylo v té době oblíbený lovecký revír vládců z Homsu (teorie pana Dänikena bych nezmiňoval). Stavba má čtvercový půdorys o rozměrech 8×8 metrů a vysoká je 27 metrů. Na východní stěně je reliéf zobrazující divočáka, který napadl dva psy a stopy po bronzové desce která se nedochovala, na severní stěně lze rozpoznat reliéf jelena na pastvě, na jižní stěně je reliéf gazely, pronásledované psy a na západní stěně snad býk napadený vlky. Je vidět, že nedávno proběhla rekonstrukce památky, obehnána je také ochrannou mříží v dolní části. Na tomto místě jen pofukoval větřík a převíval písek z okolní pusté krajiny, kam oko dohlédlo. Pouze dole pod námi se zelenalo údolí řeky Orontés, k jejímuž nedalekému prameni se také chystáme.

Další zastávkou byl skalní klášter Deir Mar Maroun, který je vytesán a částečně i vystavěn ve stěně nad hlubokým údolím řeky Orontés, a je dokonale dobře ukrytý. Nebýt pomoci místních, nikdy bychom ho nenašli, protože odbočka není nijak značená. Klášter byl vybudován ve 4. století a byl dlouho útočištěm následovníků syrského poustevníka sv. Marona, po kterém je pojmenována katolická maronitská církev. Dle jedné verze svatomaronské legendy žil poustevník také tady. Od kláštera jsme se vydali prudkou stezkou do údolí, kde by měl být pramen řeky Orontes (العاصي). Řeka Orontes teče z Libanonu přes Sýrii do Turecka a jako jediná v regionu teče od jihu na sever – proto se ji také někdy říká Ási (Rebel). Cesta skutečně končí u mohutného vývěru Labweh, který je považován za počátek této významné řeky. Voda je dokonale čistá, zeleno-modrá a díky ní je údolí porostlé zelenými stromy a trávou, ve které kvetly kytky snad všech barev. Není divu, že toto místo láká Libanonce k pořádání pikniků. K jednomu takovému jsme se také připletli. Skupina asi 20 lidí různého věku se zde právě chystala na rožnění a za tím účelem si zde budovali velké piknikoviště, instalovali hudební aparaturu a vykládali neuvěřitelné množství jídla z aut. Zvali nás sice k sobě, jelikož ale nevíme, jak na tom jsme s časem kvůli zcela neodhadnutelnému přejezdu hor, který je teprve před námi, musíme odmítnout. Krátce po 14:00 hodině tedy odjíždíme z tohoto Bohem zapomenutého kraje a přes město Hermel a pohraniční el-Kasr vjíždíme do hor. Cesta po často nezpevněných cestách napříč severním úbočí pohoří Libanon byla nezapomenutelná! Serpentiny, potoky, vodopády, výhledy, hluboké lesy, opuštěné samoty – to vše jsme míjeli v němém úžasu. Cesta pochopitelně nebyla nijak značená, takže jsme se ptali lidí v osadách i pastevců, bylo to fakt skvělé. Aut jsme potkali také poskrovnu – to spíš koňské a oslí povozy. Když jsme se vydrápali do sedla v nejvyšším místě, zastihla nás neuvěřitelná průtrž mračen, ale na druhé straně hor, směrem k moři a cíli dnešní cesty – Trablousu (Tripolisu), již zase svítilo sluníčko. Do Tarábulusu (Tripolisu) jsme sjížděli přes města el-Kaubájat, Halba a el-Minie a po čtyřhodinovém vyčerpávajícím výkonu (a to jsme ujeli jen 125 kilometrů) jsme v cíli. Cesta ale stála za to! Chvíli pak ještě bloudíme po městě, které se pomalu chystá na blížící se večer, než jsme se ubytovali na tři noci v hotelu Ksoura přímo v centru. Byl to moc hezký rodinný hotýlek ve starém domě, jehož majitelé se nám líbili na první pohled. A opravdu jsme se u nich cítili skvěle. Tento den již nic nepodnikáme, pouze se jdeme najíst a hajdy na kutě.

následující článek: Libanonské víno

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK