Cesty a památky

Tak už zase máme batohy naskládané v autě a chystáme se vyrazit. Za těch pět dnů, co v autě jezdíme, už bylo dost zašpiněné. Proto jsem nevydržel a před odjezdem jsem ho umyl. Kdybych tušil, co nás ten den čeká a že celá námaha s mytím vyjde vniveč, mohl jsem si ušetřit vtipné poznámky zejména od Pepy, který nad mou snahou vrátit autu modrý lesk, jen nechápavě kroutil hlavou. Jakmile jsme vyjeli za Madabu, začalo poprchávat a v serpentýnách při sjíždění k Jordánu nám dokonce auto trochu podklouzlo po blátíčku na krajnici. Honza naštěstí bezpečně zastavil, všichni jsme ale vystoupili a museli se trochu projít. Pohled do rokle pod námi byl opravdu hrozivý… Déšť později sice ustal, ale v dáli jsme stále viděli bouřkové mraky. Když jsme zastavili ve městě Taqabat Fahl (841 km), se zříceninami antického města Pella, bylo jasné, že se pořádnému máchanci dneska nevyhneme. Jirka s Pepou, pod hrozbou zmoknutí, vzdali cestu k Diovu chrámu a zbaběle se šli schovat do auta. Já s Honzou jsme sice dorazili až k ruinám (vstup bezplatný), ale nakonec jsme byli rádi, že jsme se na poslední chvíli schovali pod antickou klenbu a přečkali tam ten nejhorší liják. Na snímcích z Pelly je ale ta temná obloha a dešťová atmosféra dobře patrná.

Pella byla osídlena již 5000 let př. n. l., poprvé je zmiňována v roce 2000 př. n. l. v egyptských záznamech. Největší rozkvět zažila v řeckém období, v roce 310 př. n. l. zde pobýval Alexandr Veliký a město bylo sdružené v konfederaci Dekapolis. Později pochopitelně město ovládli Římané, kteří zde vystavěli zde několik nových staveb. V roce 72. n. l. se zde usídlili první křesťané po útěku z Jeruzaléma, který tehdy Římané zničili. V roce 83 n. l. zničili Pellu Židé, záhy však bylo město znovu vystavěno a během byzantské éry velmi prosperovalo. V roce 451 byla Pella dokonce biskupským městem s 25 000 obyvatel. V roce 747 město zničilo zemětřesení, ale noví vládci – umajjovci – ho znovu vystavěli a Pella se těšila značné pozornosti. Na významu začala ztrácet až v průběhu 13. – 14. století, kdy ji ovládli Mamlúkové, až zcela zanikla a zůstala z ní pouze dnešní vesnice Taqabat Fahl. V současné době zde probíhají rozsáhlé archeologické vykopávky, které pod nánosy hlíny postupně objevují pozůstatky dávno zaniklého města. Odkryty a zrestaurovány byly zbytky Diova chrámu z řeckého období, z římského období pak brána, odeon, chrám a lázně, zbytky tří byzantských kostelů s nádhernými mozaikami a mamlúcká mešita.

Popisovat, co se dělo po našem odjezdu z Pelly, se snad ani nedá. Déšť totiž postupně zesílil až na průtrž mračen, kdy se z nebe valily takové proudy vody, že to ani stěrače auta nebraly. Dešťová voda okamžitě naplnila všechna vyschlá koryta a brala s sebou hlínu ze strání kolem silnice. Jakž takž jsme dojeli až za město Ash Shuna (872 km) na nejsevernějším výběžku Jordánska, kde pokračování další jízdy znemožnil mohutný zával hlíny na silnici. Cesta dál byla nemožná a cesta zpět rovněž. Trčeli jsme uvěznění uprostřed silnice, valící se voda nám protékala dveřmi do auta, a tak jsme jenom čekali, jestli nás to smete nebo ne. Pepan projevil dostatek klidu a nadhledu tím, že v této vypjaté situaci vytáhl z batohu syrovou cibuli, oloupal ji a slupnul na posezení. Našich nechápavých pohledů si přitom vůbec nevšímal, cibulový odér byl ale v uzavřeném autě dost příšerný. Naštěstí se během několika dalších minut rozjela záchranná akce, přijely bagry a tým hasičů, kteří v dešti neúnavně odklízeli závaly a prohrabovali odtoky pro vodu, aby silnici co nejrychleji zprůjezdnili. Když už to jakž tak šlo, jeden z nich nám pokynul ať jedeme za ním, šel před námi po kolena ve vodě a ukazoval nám, kudy můžeme bezpečně projet, kde nejsou na vozovce pod vodou kameny a nebo díry. Když jsme kritický úsek s jeho pomocí zdárně projeli, popřál nám šťastnou další cestu, usmál se do okýnka, a běžel rychle zpátky pomáhat dalším. Tohle byl další úžasný zážitek z Jordánska, na který nikdy nezapomenu. Uvědomil jsem si, jak je člověk v podobných kritických chvílích závislý na pomoci druhých. Neznáme jméno toho chlápka, ani si už nepamatuju jeho tvář, ale vzpomínku mám na něj jako na anděla. Odklízecí práce probíhaly i na ostatních úsecích, kde voda způsobila potíže, a protože postupně přestávalo pršet, mohl jsem nakonec tu spoušť i vyfotit.

Po několika dalších kilometrech se najednou nebe protrhalo a po vyjetí z mlhy jsme zastavili na břehu kaňonu řeky Jarmuk, za kterým se zdvíhaly Golanské výšiny v Sýrii. Pohled do kaňonu, na okolní hory i na Galilejské (Genezaretské) jezero v Galileji (Izrael) v pozadí byl úžasný. Galilejské jezero má tvar lyry, je dlouhé 21 km, široké 11 km, hluboké 50 – 70 m a plochu má 144 km čtverečních. Jezerem, které leží 210 metrů pod úrovní moře, protéká celou svou délkou řeka Jordán. Ve straší literatuře se pro jezero někdy používá i označení „moře“. Galilejské jezero je velmi úzce svázáno s Kristovým životem, o čemž přinášejí svědectví evangelisté: u břehů jezera vyvolil Kristus první učedníky (Matouš 4:18–22; Marek 1:16–20; Lukáš 5:1–11), z lodi mluvil k zástupům (Lukáš 5:3), zde uskutečnil zázračný rybolov (Lukáš 5:4–11), utišil bouři (Matouš 8:23–27; Marek 4:35–40; Lukáš 8:22–25), kráčel po moři (Matouš 14:24–28; Marek 6:47–52; Jan 6:19–21), odmítl nepravé následovníky (Marek 8:19–20; Matouš 8:21–22; Lukáš 9:59–60), a po Zmrtvýchvstání se zde zjevil, učinil druhý zázračný rybolov a udělil Petrovi následovnický primát (Jan 21:2–19).

Popojeli jsme ještě pár kilometrů do kopce a zastavili ve městě Umm Quais (888 km), kde jsou rozvaliny antického města Gadara.

Gadara byla postavena veterány armády Alexandra Velkého na okraji vápencové náhorní plošiny ve výšce 378 m. n. m. a zakreslena je již v Ptolemajově mapě z roku 198 př. n. l. V roce 4 př. n. l. zemřel v Gadaře Herodes Antipa (viz Mukawir), v roce 106 n. l. ji obsadili Nabatejci a v 7. století zdejší území ovládli Arabové, s nimiž přišlo i nové náboženství, islám. Gadara byla kdysi významným kulturním a náboženským centrem, které přitahovalo básníky, umělce a filozofy, jakými byli Filodemos a Mennipos. Při procházce ruinami města je okouzlující zejména kontrast jasných barev pískovce a mramoru, které kontrastují s černou barvou dalších budov. Mezi hlavními památkami zaujme především hlavní městská ulice Decumanus Maximus, která je lemována sloupořadím a na jejíž bazaltové dlažbě se dochovaly stopy po projíždějících vozech, dále Nymfeum, Diův chrám, lázně ze 4. stol. n. l., byzantský kostel ze 6. stol. n. l., římské mauzoleum a dvě divadla (východní a západní). V Bibli je okolí Gadary popisováno jako pohanský kraj a dále je zmíněn jeden z Kristových zázraků, který učinil přímo v Gadaře, a to, když zde uzdravil dva posedlé muže (Matouš 8:28–34) tak, že z nich vyhnal démony do stáda prasat.

Prohlídka vykopávek (vstupné 3 JOD) byla úžasná, přestože se před nás vnutila skupina Francouzů ze dvou autobusů. Naštěstí areál jen bez většího zájmu proběhli přímo do restaurace uprostřed vykopávek, kde hodovali a hodovali, takže jsme měli klid. Jelikož bylo po dešti, vládla zde nesmírně nostalgická atmosféra, kterou by horda turistů silně narušila. Zespoda od řeky stoupala mlha, okolní kopce i stráně nebyly tak vyprahlé jako na jihu a docela se i zelenaly a těžký vzduch voněl po mokré hlíně. Nebo možná že po mokré antice, které se okolo válelo dost a dost. Nemůžu si pomoct, ale více než kde jinde jsem právě tady cítil neopakovatelné genium locci tohoto dávno opuštěného města, kde Kristus vykonal jeden ze svých zázraků. A navíc ten kontrast černého bazaltu, žlutého pískovce a bílého mramoru byl tak jedinečný, že něco tak zvláštního jsme ještě neviděli. Možná je to všechno vidět i na fotografiích z Gadary, ale fotka nikdy nemůže přenést celý ten vjem i s pocity, atmosférou, náladou a vůní.

Ale i čas na prohlídku tohoto místa nakonec vypršel, a tak odjíždíme svěže zelenou krajinou směr Irbid. Na kraji Umm Quaisu jsme byli svědky další příhody. Z nákladní dodávky přímo před námi vyskočil špatně připoutaný, rozhodně však velmi nepřátelsky naladěný býk. Asi chudák věděl, že ho vezou na jatka, a nemínil se vzdát tak lehce. Řidiči dodávky sice hned vyskočili a chtěli ho chytit, ale býk šel proti nim pěkně z ostra, takže vzali nohy na ramena a běželi se skrýt za auto – a býk s hlavou při zemi za nimi. Docela jsme měli strach, aby náhodou neobrátil pozornost na nás, až budeme okolo projíždět. To by rozhodně nedopadlo dobře. Jenže jsme nutně potřebovali pokračovat v cestě, a tak jsme opatrně, když byl býk na druhé straně dodávky, kolem kritického místa projeli. Škoda, že jsme to nemohli sledovat až do konce – a dost možná, že se tam ti tři honí kolem dokola dodnes.

V nedalekém městě Irbid (917 km) jsme našli správnou odbočku do městečka Ažlún (956 km), které je ukryté v hezkém horském údolí mezi zelenými kopci, porostlými olivovníky, s nadmořskou výškou kolem 1350 metrů. Hlavním důvodem cesty do Ažlúnu byl místní hrad Qalaat ar-Rabad na hoře Auf (1250 m. n. m.), vypínající se asi 3 kilometry za městem. Ještě že máme to auto, protože nahoru bychom se asi nikdy nevydrápali. Když jsme zaparkovali u hradní brány, bylo 16:30, takže do uzavírací hodiny jsme měli tak akorát 30 minut k prohlídce (vstupné 1 JOD).

Qalaat ar-Rabad je vynikající ukázkou středověké arabské vojenské architektury, který na rozdíl od jiných hradů v regionu nemá křižáckou minulost. V letech 1184 až 1188 ho nechal vystavět Izz al-Din Usama bin Minqidh, jeden z generálů sultána Salaha al-Dina (Saladina). Původní pevnost měla čtyři nárožní věže, Mamlúkové později přistavěli další věž. Hrad byl dobyt a rozbořen při nájezdu Mongolů v roce 1260 a znovu postaven mamlúckým sultánem Baybarem. Hrad Qalaat al-Rabad byl součástí strážních pevností, které pomocí světelných signálů a poštovních holubů předávaly zprávy z Bagdádu do Káhiry za pouhých dvanáct hodin.

Hrad byl skvělý, jenom škoda že pršelo, protože jsme si nemohli dostatečně užít výhledy do okolí. Po té, co přeci jen nakonec ustal déšť a na západní straně se roztrhaly mraky, vysvitlo slunce a od obzoru k obzoru protnula nebe nádherná duha. Kéž by byla předzvěstí dalšího bezproblémového pokračování cesty. Již skoro za soumraku odjíždíme z tohoto nádherného místa do sousedního města Džeraš (1009 km).