Cesty a památky

Odpoledne 15. února 2010 přijíždíme po půldenním drkotání cestami i necestami do střediska Harázských hor, města Manachá, kde se ubytujeme na dvě noci a tedy si i trochu odpočineme. Minimálně dnes, kdy plánujeme jenom prohlídku města. Ubytováváme se na moc hezkém hotelu al-Hadžarah na okraji města, kde nás personál vítal českým pokřikováním achóóój a jak se maš? To bylo docela překvapení, ale jak se později ukázalo, zřejmě se tu ubytovávají všichni našinci, kteří do Harázu zavítají. Ani teď jsme nebyli jedinými Čechy – spolu s námi zde bydlí ještě skupina cestovní kanceláře Geos Travel, kterou osobně vedl pan Pavel Kumpán. Jejich pobyt tady ale končí, po obědě odjíždí do pohoří Bura, ovšem ani se s námi nijak nekontaktovali. Překvapil nás zejména odtažitý postoj pana Kumpána, kterého jsme hned zdravili, neboť jsme ho považovali za „pojem“, na který při plánování cesty do Jemenu a vyhledávání různých informací, nelze nenarazit. Nepříjemný na nás byl asi proto, že jsme v Jemenu na vlastní pěst a nevyužili jeho služeb – jako by on jediný měl právo na cesty po Jemenu! Na tuto nepříjemnost s krajany jsme ale rychle zapomněli, protože pouhý první pohled z hotelového pokoje na okolní údolí s městem Hadžára (al-Hadžarah = „kámen“ nebo „skála“, náš hotel má stejné jméno) na jednom z protilehlých vrcholů byl prostě okouzlující. Hned mě napadá, jestli ještě někdy budeme mít pokoj s tak jedinečným výhledem… Nechme ale pro teď snění a pojďme na prohlídku města!

Manachá (مناخة [Manâhach]) leží mezi dvěma horskými svahy na úzkém hřebenu v nadmořské výšce 2 250 metrů. Město vzniklo v blízkosti starší židovské osady v 17. století, kdy sem směřovala veškerá produkce kávy z Harázských hor, aby odsud putovala do přístavu Mokka a dále do Evropy. Za osmanské nadvlády v letech 1872 – 1918 se stala Manachá důležitým kontrolním bodem na trase z přístavu Hodejda do Sanaa, neboť zde byla zřízena vojenská posádka a administrativní centrum s mnoha vládními budovami, nemocnicí a třeba i telegrafním úřadem. Díky své exponované poloze vždycky Manachá působila jako pevnost, nikdy však nebyla obehnána hradbami. Až do roku 1950 zde žila početná židovská komunita, která v rámci akce Létající koberec odešla do nově zřízeného státu Izrael. Tím ovšem místní populace utrpěla těžkou ránu, protože s odchodem Židů zmizelo i mnoho tradičních řemesel, která do té doby provozovali. Další ránou bylo několik roků katastrofálního sucha, takže dnes žije v Manachá pouze 7 200 obyvatel. Zajímavostí je i postavení Manachá v obchodu v rámci Harázu. Jelikož v horách žije množství různých kmenových společenství, která nebyla a nejsou vůči sobě vždy přátelsky nakloněna, během týdenního trhu každou neděli představuje zdejší súk jakési „neutrální území“, kde je zaručena ochrana pro všechny. Během trhu jsou zakázány hádky i fyzické napadání, a kdo toto pravidlo poruší, může být potrestán až ztrátou veškerého zboží. To by mělo pro případného přestupce katastrofální důsledky a tak všichni toto pravidlo dodržují.

Sotva jsme vyšli před hotel, hned nás obklopil hrozen zdejších šmudlínků, z nichž ten nejstarší (skoro již mladý muž) jménem Fat al-Fagí se okamžitě pasoval do role našeho průvodce. Do starého města jsme vešli bránou Bab Al-Guba (Brána svatyně) a okamžitě jsme se ocitli v podobném světě, jako v každém horském městě, které jsme zatím v Jemenu navštívili. Ani snad nechceme nic vědět o historii, kterou nám svou neumělou angličtinou předříkává, stačí, že nás vede kolem těch nádherných kamenných domů, z nichž zvědavě vykukují střapaté dětské hlavičky a sem tam zvědavé ženské oči, zářící zpoza černých šátků. Došli jsme k velké cisterně postavené Turky a později rozšířené, dnes ovšem bez vody. Kolem mnoha bývalých osmanských vládních budov, z doby, kdy byla Manachá správním centrem, jsme došli k hezké mešitě al-Rahma, u které si dáváme na malém náměstíčku nealkoholické pivo (jak jinak, že). Sotva jsme se posadili, seběhli se k nám lidé z okolí a zřejmě po výzvě místní autority (učitel?) nám děcka zazpívala a zatančila. Ťapali ti caparti bosýma nohama po prašném náměstí a smáli se jako nejšťastnější stvoření. A trochou toho bezprostředního štěstí přenesli jako kouzlem i na nás a tak jsme se smáli taky a tleskali jsme jim do rytmu. V prohlídce jsme pokračovali cestou přes bývalou židovskou čtvrť, dnes povětšinou opuštěnou. Přesto množství krámků a reliéfy Davidovy hvězdy na dveřích, okenicích i průčelí domů dávají tušit původní majitele, po jejichž odchodu zcela evidentně nikdo nedokázal dosud zacelit takto vzniklý prostor. V jednom krámku jsme pouze viděli jednoho pána pěkně kátovat (chápeme, už je čas …) a v dalším krámku jsme sledovali výrobu typických jemenských domovních skel – takhrimů – ze sádrových žeber vyplněných různobarevnými sklíčky. Měli tu různé velikosti a chvíli jsme měli i cukání, si nějaký menší kousek koupit na památku. Ovšem představa, jak to odsud přepravujeme, nás od úmyslu nakonec odradila. Místní mistři nás ale přesto nechali u nich v dílně chvíli pozorovat jejich práci, ačkoliv pochopili, že s námi obchod neuzavřou. Prohlídku jsme ukončili na opačném konci města u Velké mešity, která snad pamatuje osmanskou nadvládu, ale moc zajímavá není. Odsud se nám také otevřel pohled na severní okraj města, kde se tyčí hora Jabal Hudhar (2 453 m. n. m.) s osmanskou pevností Husn Bayh, kde byly dříve sklady obilí. Jelikož ji ale i dnes využívá armáda, přístup k ní není dovolen. Na stráni pod pevností se bělala malá mešitka al-Nasr, ale náš průvodce nás od cesty nahoru zrazoval.

Koupili jsme si tedy alespoň čerstvě smažené bramborové lupínky, které nám trochu zpravili chuť, a pomalu se chystali na návrat k hotelu. Neunikli jsme ale pozornosti místních mladíků, kteří se s námi poplácávali po zádech a s radostí fotili, jakoby nikdy žádného cizince neviděli, což určitě není možné. Minimálně milovníků horských tůr se tu průběžně musí objevit dost. Tak jsme si tu jejich radost užili také a aniž bychom si cokoliv řekli, alespoň posunky jsme si vyjadřovali radost ze vzájemného setkání.

Na hotelu jsme měli připravenou moc dobrou večeři a krom toho pro nás personál zajistil hudební a taneční večer. K jídlu se podávalo typické jemenské jídlo fachsa (dušená zeleninová směs s masovým vývarem a kousky masa), omeleta s rajčaty, špagety se zeleninou a kuře na kari, smažené hranolky a na závěr čaj s moučníkem bint as-Sahn (= „dívka z talíře“), lístkové těsto prolité medem a olejem. Jídlo bylo naprosto skvělé a po dlouhé době jsme se dobře, dostatečně a ke vší spokojenosti najedli. Objednali jsme si ještě kávu (ovšem moc nám nechutnala, byla snad ze šlupek kávových zrn či co), pohodlně jsme se usadili na zemi v polštářích a nechali se vtáhnout do hudebního vystoupení. Kluci z hotelu rozehrály rytmickou muziku na bubny a jednu jakousi velkou kytaru, kterou Mohamed al-Džoufi doplňoval velmi výrazným hvizdem. Další kluci nám pak předváděli místní kmenový tanec bara´, jehož krokové variace se pochopitelně liší podle jednotlivých kmenů, který se tančí v kruhu nebo v linii a je doplněn symbolickým máváním dýkou džambíja. Nakonec dýky vyměnili za pušky a tančili s puškami. Zbraně hold představují nedílnou součást života harázských horalů, protože jak jsem již psal, řevnivost mezi jednotlivými kmenovými komunitami je někdy velmi silná a také je třeba chránit těžko vydobytou úrodu. Ale aby toho nebylo málo, kluci nás do svého poskakování zapojili a asi z toho museli mít hroznou radost, když jsme tam s nimi poskakovali jako kozy v petrželi, nechápali jsme stále ty správné kroky a snažili se zapojit naše praktické zkušenosti diskotékových stylů 80. let minulého století. Naše taneční utrpení naštěstí brzy skončilo a radost z pohybu jsme raději ponechali těm, kteří to umí. Na večírek ještě dorazil místní strážník a ujišťoval nás, že se jemenská vláda i policie zaručuje za bezpečnost všech turistů v jejich zemi a pokud bychom zaznamenali jakýkoliv problém nebo jen náznak problému, včetně třeba jen nepřátelského výrazu, máme to okamžitě hlásit na policii. No nevím nevím, někteří místní obyvatelé ne že by snad na nás koukali nepřátelsky – ale s s určitou dávkou nedůvěry určitě. Ani se jim ale nedivím. Divné bílé huby, které jim tu lezou po horách, ruší tradiční klid a rozdávají podivné dárky, jsou přeci podezřelé – to se má samo sebou! Před usnutím ještě koukáme z okna na hory. Rýsují se proti sametově tmavomodrém nebi s tisícem hvězd, jen tu a tam blikají světýlka v jednotlivých vesnicích a městečkách na úbočích a všude je klid a ticho … krásně se usíná.

Druhý den ráno (je úterý 16. února 2010) jsme se vydali na celodenní výlet do okolí Manachá, spojený s přechodem části Harázských hor, taková jednodenní horská túra dlouhá asi 15 kilometrů. Počasí je naprosto nádherné, vymetená obloha, okolí je celé zalité sluncem, a tak se již nemůžeme dočkat. Po snídani nás Ahmed hodil na výchozí místo trasy nedaleko vesnice Hotajb spolu s naším horským vůdcem Mohamedem, který včera večer tak skvěle hvízdal do rytmu při hudebním vystoupení. Dnes má na nohách pohorky a slibuje nám nevšední zážitek. Cestou se ještě zastavujeme pod vesnicí Lakamat al-Qadi která se tyčí na útesu nad silnicí. Další z orlích hnízd, kterých je tu nespočet. Okolo nás pak prošel pán se stádem koz, na terasovitých políčkách pod silnicí rostla káva (mimochodem tady poprvé v životě vidíme růst kávová zrna) a uvnitř sebe máme nepopsatelný pocit o naprosté idyle a jakémsi všehomíru. Znovu a znovu cítíme tu sounáležitost s přírodou, krajinou, minulostí, předky, tradicemi, zvyky … To všechno, co je mnohým západním lidem tolik vzdálené a jak sami říkají, obtěžující. Popojeli jsme ještě pár kilometrů a řidič nás vyklopil na parkovišti před Hotajbem, dál už musíme po svých.

Hotajb (الحطيب [al-Hutaib]) je horská vesnice ve výšce 2 450 m. n. m., kde zatím končí asfaltová silnice. Dále už vedou jen prašné cesty nebo stezky pro pěší. Samotná vesnice je zajímavá tím, že byla až do 16. století centrem islámské súfistické skupiny ismaílitů (fátimovců) a i dnes si udržuje status centra súfismu v Jemenu. Ismaílité díky staletému pronásledování v minulosti si vytvořili jistý stupeň utajení své víry, který není snadné prolomit. Od hlavní větve šíitského islámu se oddělili v době volby sedmého imáma v polovině 8. století a jednou z jejich pozdějších odnoží byli i obávaní assasínové. Díky staletým perzekucím ze strany vládnoucích zajdovců bylo v roce 1539 ústředí přestěhováno z Hotajbu do indického Gunžarátu, kam odešla i většina jemenských ismaílitů. Nicméně vzhledem k historickým vazbám je Hotajb významným poutním místem ismaílitských poutníků z Indie, kde oslavují výročí smrti Hatema al-Hamidiho (16. den prvního lunárního měsíce islámského kalendáře muharram, který je pohyblivý a zrovna skončil těsně před naší návštěvou – trval 18. 12. 2009 – 15. ledna 2010).

Nejprve míříme na skalní plató před městem, odkud se nám otevírá krásná vyhlídka na opevněné vesnice Murah a Az-Zahram, které jsme si vyfotili jako z ptačí perspektivy. Každá z těchto vesnic vypadá jako kompaktní opevněný hrad, ale to jsem již vlastně několikrát psal – jenže pokaždé nás to znovu udiví. V Hotajbu jsme nejprve zamířili k asi nejvýznamnějšímu místu – hrobce Hatema bin Ibrahima al-Hamidiho, která je cílem četných ismaílitských poutí. Je to bělostná stavba z mramoru obklopená nádhernou zahradou, ovšem dovnitř se nedostane nikdo, kdo není muslim. Takže si celý ten areál s malou mešitou a madrasou prohlížíme jen zvenčí. Zamířili jsme i k Hamídiho mešitě, která trůní nad Hotajbem, a ke které vede na 200 schodů. Nicméně náš průvodce Mohamed nám to nechce dovolit, že nás tlačí čas a musíme vyrazit do hor. Opouštíme tedy Hotajb, který je velmi upraveným a na první pohled tak trochu „jiným“ městem než třeba Manachá. Ze všeho zde vyzařuje takový klid a jakési duchovno, podobné tomu, jaké mají buddhistické kláštery. Také lidé jsou zde oblečeni trochu jinak – nosí dlouhé bílé šaty a malé muslimské čapky, ženy pak dvoudílný pestrobarevný oděv se šátkem svázaným pod bradou a tedy odhalenou tváří.

Z Hotajbu vyrážíme nejprve po prašné cestě, která vede na vrchol hory Šibám (Džabal Šibám) vysoké 2 960 metrů nad mořem, takže hned začínán pěkně ostré stoupání. Ze začátku naší cestu poněkud ruší stavební stroje, protože se tu staví (bohužel) asfaltová silnice na vrchol hory, kde je zřejmě vojenská pozorovatelna. Krosem přes mělké sedlo, z kterého byla vidět velká vesnice Magrabah, jsme vystoupali 250 výškových metrů do první horské osady Džabal (غابل), za sebou máme 6 kilometrů a jsme ve výšce 2 780 metrů. Samotná vesnice není až zase tak velká, je ale dodnes obehnaná mohutnou hradbou z černého kamene a dovnitř se dá vejít jen jedinou bránou Bab al-Husn (Brána pevnosti), která se na noc uzavírá. Hned za bránou je nádrž na vodu a za ní malá mešita bez minaretu z konce 15. století, kterou nechal postavit Alí bin Ulví, tehdejší významný vládní úředník, a který je zde i pohřbený. Když jsme vstoupili do vesnice, měli jsme pocit, že je to „město duchů“, nikoho jsme zprvu nepotkali. Mohamed nás ale ujistil, že všichni jsou buď v práci, nebo ve škole a večer se vrátí, a nakonec jsme přeci jen zahlédli jednu stařenu a pár dětí, které na nás pokřikovaly „kalam“, „kalam“ – tedy „tužku“. Dokud jsme měli, rozdávali jsme propisovačky, které za tímto účelem s sebou vozíme. Než jsme pokračovali v cestě, Mohamed nám ještě ukázal zbytky původní synagogy, která je zde z dob židovského osídlení, dnes je ale v ruinách. To nejzajímavější v této vesnici jsou bezesporu bílé a červené vzory, malované nejen na domech, ale i hradbách a kolem brány.

Překonáním dalšího sedla na úbočí Džabal Šibám ve výšce 2 860 metrů nad mořem jsme se přiblížili k další horské osadě ke které klesáme přes terasovitá políčka. Před námi je vesnice Al-Ajjána (Al-Ajn), ležící ve výšce 2 525 metrů, v které máme za sebou 9 kilometrů. Z vyhlídky nad vsí si můžeme detailně prohlédnout jednotlivé domy a velmi pevné opevnění s polokruhovými baštami. Jednotlivé domy mají 5 až 6 pater a postaveny jsou z černých kamenů, bez jakýchkoliv ozdob. V hradologické terminologii by se zdejší vysoké domy daly nazvat „donžony“, protože stejně tak slouží k obytným účelům a jsou dokonale opevněné proti nepřátelům. Tady se nám také šiklo natočit rozhovor s naším průvodcem do reportáže pro Objektiv a vyfotit se pro Kolínský pres s jejich novinami na jihu Šťastné Arábie. Tohle bylo opravdu krásné místo, odkud se nám jen těžko odcházelo. Naštěstí o pár set metrů dále nás odchytil místní asi padesátiletý horal, který zde žije na samotě se svou rodinou, a pozval nás na vynikající čaj, čímž nám dopřál se ještě chvíli kochat pohledem na Al-Ajjánu. Za chvíli zmizel ve svém kamenném domku a přinesl nám ukázat svoje džambíje, které nám také nabídl k prodeji. Přes počáteční váhání jsem u něj jednu koupil za 15 USD pro kamaráda Vláďu Váchala, který ji chtěl přivézt. Dobrá cena a docela hezký kousek. Při čaji jsme se ho ptali, kolik lidí asi žije v jeho vesnici – po chvíli přemýšlení řekl, že asi 200, což se nám zdálo trochu moc, ale kdo ví, kolik lidí může žít v takovém jednom kamenném věžáku. Ještě nám prozradil, že brát se mezi sebou nemusí jen kluci a holky z jedné vesnice nebo jednoho kmenu, obývajícího více vesnic, důležité je, aby nového člena kmenu starousedlíci přijali. Pak bude vše v pořádku. V opačném případě není svatba možná, pokud jsou vztahy třeba zatíženy nějakou starou křivdou a se svatbou nevysloví hlava klanu souhlas. No jo, jiný kraj, jiný mrav … Povídalo by se dobře, co ale naplat – další odpočinek skončil a Mohamed nás pobízí k další cestě.

Máme před sebou posledních sice jen asi 6 kilometrů, ale vysokohorským terénem, takže musíme jít, abychom byli do tmy doma. Další cesta vedla střídavě z kopce a do kopce, převážně po úbočí hory Šibám, kde překonáváme několik bočních roklí. Téměř neznatelnou stezkou se pomalu blížíme k cíli naší cesty, opevněnému městu Hadžára, které vidíme z oken našeho hotelu. Čím přicházíme níže, tím je větší teplo, a také míjíme stále více políček a u nich osaměle stojících domů. Hned na začátku Hadžáry stojí nádherný kamenný hrad na vysoké skále, ale kdo tady ví, jestli je to vlastně hrad, nebo celá vesnice? Obcházíme ho a přicházíme do nové části města, kde akorát ve škole končilo vyučování. Nejrychlejší z upalujících dětí byl Sihan, takový malý vykutáleny vykuk. Uměl docela slušně anglicky a nabídl se nám jako průvodce.

Hadžára (Al-Hadžarah = kámen, skála) leží v centrální části pohoří Haráz ve výšce 2 370 m. n. m. a patří mezi nejhezčí jemenská horská města. Vzniklo někdy v průběhu 11. století, ale většina budov je pochopitelně mladší, ačkoliv se neustále staví z původního materiálu, který se tedy jen tak „přeskupuje“. Proto působí tak starobyle. Krásu zdejším domům, jejichž výška stěn postavených z pískovce a čediče dosahuje až osmi pater, podtrhuje malované bílé zdobení, které je zcela originální a má charakter ochranných amuletů. Původ tohoto malování je ještě v předislámském období a má mnoho symbolických významů. Celé město bylo koncipováno jako pevnost, proto v nižších patrech směrem vně města chybí velká okna a dodnes lze dovnitř vstoupit jen jedinou bránou Bab al-Husn (Brána pevnosti), ke které lze jít jen po schodech, takže ve městě není žádný automobilový provoz. Jezdit se tam dá stěží tak na oslíkovi, jako před 700 lety.

Až do vlastního města jsme nešli – konec konců, podobných měst jsme již prošli několik a podobají se vzájemně jak vejce vejci. Sihan nás tedy zavedl jen ke schodišti vedoucímu k vstupní vráně, odkud byl krásný pohled na celou jedinečnou scenérii tohoto města, odkud jsme ji měli jak na dlani. Vykuk Sihan nás pak cestou k autu vzal přes krámek jeho známých nebo rodiny a ačkoliv se tvářil, že si rozhodně nic nemusíme kupovat, moc by si to přál. Odolali jsme a nekoupili. A tak ten kluk na mě doslova visel a moc mě prosil, jestli bych mu neposlal notebook, že on moc chce se učit a být doktorem, a jestli mu ten notebook pošlu, že bude moc šťastný a tím doktorem že taky bude. Bez notebooku, že nemá šanci. Jakmile budu mít příležitost, notebook tomuhle klukovi pošlu …

Až v podvečer jsme se uondaní a šťastní vrátili do Manachá na náš hotel a po večeři jsme již nechtěli nic. Ani hudební produkci, ani procházku po městě, jen se pořádně vyspat. Zítra nás čeká nedaleké pohoří Bura.