Cesty a památky

Své nohy natáhneš pouze tolik, kolik ti dovolí délka tvé matrace. Jemenské přísloví.

Vyjeli jsme od letiště a po několika kilometrech máme první defekt, píchli jsme. No to ta cesta pěkně začíná! Jenže jak to tady v Jemenu chodí, prakticky okamžitě se kolem nás seběhli zevlující mladíci a s opravou kola pomohli. Saleh jim jistě něco dal a všichni se tedy rozcházíme spokojení. Pokračujeme asi 20 kilometrů za město, a protože je čas oběda, zastavujeme u jedné z vývařoven, kde si s místními dáváme na ulici saltu a ze sousední pekárny naprosto vynikající čerstvě upečené chlebánky. Tak dobré pečivo jsme v arabském světě ještě nikdy neměli a doufáme, že bude k mání všude. Zastavil se u nás během oběda mladý a po zuby ozbrojený voják, který se nás zeptal, zda je všechno v pořádku. Tak jsme ho ujistili, že je, načež si přisedl a chvíli si s námi povídal o tom, odkud jsme a tak. Honza mezi tím projevil zájem o společnou fotku s jeho Ak-47, což v pohodě dovolil a Kalašnikova mu bez problémů půjčil. No jo, jiný kraj, jiný mrav. Je vidět, že vztah ke zbraním tady nijak moc neprožívají. Jsou součástí jejich národní kultury již po staletí. Mimochodem se odhaduje, že Kalašnikov má doma každý druhý domorodec, takže Jemenci jsou zřejmě nejlépe vyzbrojenými civilisty na světě. Odhadem je mezi obyvateli 50 – 60 milionů střelných zbraní (průměrně 3 až 4 kusy na obyvatele včetně žen a nemluvňat), které se k nim dostaly v průběhu nekonečných válek, trvajících prakticky po celé 20. století. Dnes tedy prezidentským výnosem platí alespoň zákaz nošení zbraní ve velkých městech a na trzích, což si vyžádalo asi nejparadoxnější opatření, jaké jsme kdy viděli. Na hranicích města jsou u příjezdových silnic jakési střežené „úschovny“ zbraní, do které si horalové cestou na trh odloží svou pistoli a cestou zpět si ji zase bez problémů vyzvednou. Jemenští horalové se prostě svého domnělého práva na vlastní zbraň nemíní vzdát – a pokud se člověk trochu blíže seznámí s dějinami země, ani se jim nediví. Každopádně tyto zbraně nejsou nijak určeny k tomu, aby ohrožovaly turisty, ale ani při tomto vědomí jsme nebyli dost v klidu, když jsme třeba potkali třináctiletého výrostka s Kalašnikovem na zádech.

Po obědě pokračujeme v cestě a brzy vjíždíme do údolí Dhahr (وادي ظهر [wádí dár]), které je významným rekreačním zázemím hlavního města a místem, kde se pěstuje populární a kvalitní kát qaríja. Stěny údolí zprvu široce rozevřené se po několika kilometrech zúžily a v nejužším místě zastavujeme v první horské vesnici naší cesty Algeria (القرية). Tady končí asfaltová silnice ze Sanaá a Saleh nám dává na chvíli rozchod, abychom si mohli vesnici prohlédnout. Je zde malá mešita, několik kamenných domů, které šplhají vzhůru po skalách a pozůstatky nějakého opevnění. Zhruba uprostřed je malá cisterna na vodu, z které si ale neumím představit, na co by se voda dala použít. Tak akorát na zalévání. Nad cisternou stál zvláštní dům, který vypadal jak maják nebo vodárenská věž – na subtilní kulaté noze vysoké tři patra byl vystavěn čtverhranný byt přesahující půdorys nohy, takže vypadal jak chaloupka na kuří noze. To je tedy hodně zvláštní stavba dokládajíc, že místní obyvatelé mají potřebu se bránit. Bohužel nám začalo trochu pršet, což by nevadilo, ale na fotografování to počasí není moc dobré, hlavně obloha s olověnou barvou není nic moc. Popojeli jsme asi kilometr za ves po prašné cestě a opět zastavujeme, protože se nám otevřel pohled do novu rozšířeného údolí, uprostřed kterého se před námi na skále tyčil nejslavnější palác (hrad, zámek) v Jemenu Dár al-Hadžar. Kolem kvetly ovocné stromy, všechno je zelené a na první pohled vidíme, jak se krajina i ráz tohoto údolí odlišuje od okolí Sanaá. A hned je nám také jasné, proč se tady obyvatelům velkoměsta tak líbí. Dojeli jsme až k paláci, zaplatili vstupenku a zcela sami vyrážíme na prohlídku tohoto královského sídla. Místní turisté tu nejsou, protože je pracovní den a cizinci tu nejsou, protože se bojí do Jemenu cestovat.

Dár al-Hajjar (دار الحجر [dár al-hadžar] = skalní palác) je královský hrad, který byl postaven v 70. letech 18. století imámem Alí al- Mansúrem I. (1738–1809) podle návrhu jeho dvorního architekta Aliho bin Saleha al-Amarina na místě staršího paláce, který v 16. století zničili Turci. Největší slávu zažil po roce 1918, kdy byl opraven imámem Jahíjou I. Muhammadem na letní a víkendové sídlo vládnoucí rodiny království Mutawakkilite (Severní Jemen). Lidová šeptanda ovšem tvrdí, že palác sloužil především pro kratochvíle jedné z imámových manželek, tzv. „Tlusté princezny“. Jako královské sídlo sloužil až do státního převratu v roce 1962, kdy byl přeměněn na muzeum.

Hned za bránou jsme si všimli mohutného stromu, jehož obvod kmene měří 3 metry a stáří se odhaduje na 700 let. Za bránou se rozkládá prostorné nádvoří, obehnané hradbou a z jedné strany ukončené skalní terasou, odkud je asi nejhezčí pohled na stavbu paláce, který v sedmi patrech šplhá až na vrchol úzkého skalního výběžku. Z nádvoří se jde stále jen po schodech, protože palác je opravdu vystavěn v extrémních podmínkách a schody mezi jednotlivými patry jsou docela dost prudké. Prohlédli jsme si jednotlivé prostory, včetně ložnic bývalého harému (5. patro), a vystoupali až na horní terasu nad soukromými prostory imáma (6. patro) s krásným výhledem na údolí, kde je zachován holubník pro poštovní holuby, kteří zajišťovali doručování korespondence. Bohužel začalo hodně pršet, tak jsme museli schovat dovnitř a v jednom z pater si prohlédnout výstavu zažloutlých fotografií, vztahujících se k pobytu posledního Imáma. Déšť trval přes půl hodiny a v tomhle hliněném paláci to působilo dost zvláštně. Nicméně v této souvislosti bych se mohl zmínit o zvláštnostech omítek v Jemenu, jak to, že vydrží domy i prudké deště, ačkoliv jsou postavené převážně z nepálené hlíny?

Celé tajemství spočívá ve zvláštní vodu odpuzující omítce zvané qudad. Jedná se o starobylou techniku zdokonalovanou po tisíciletí a kromě cisteren, kanálů, lázní nebo střech domů byla nalezena již na hrázi starobylé přehrady v Máribu. Qudad se připravuje z čerstvě vypáleného vápna smíchaného s vodou a v průběhu minimálně dvou týdnů se míchá tak často, aby směs nikdy nevyschla. Poté se do směsi vmíchá hrubý i jemný písek a malé oblázky nebo vulkanická škvára podle toho, jaký materiál se v okolí nachází. Takto vzniklá omítka se aplikuje na kameny nebo sušené cihly, jejichž povrch musí být naprosto čistý, bez prachu, a zároveň dostatečně hrubý, aby qudad přilnul. Nátěr se provádí v několika vrstvách, aby bylo dosaženo potřebné tloušťky – na zdi postačí 5 – 10 cm, pokud je třeba zajistit vodoodpudivost střechy, je třeba tloušťka více než 15 cm. Nejdůležitější etapa prací ale přichází nakonec, a to je leštění. Drsný povrch je při něm omýván vápnitou vodou a silně třen malými oblázky několikrát denně tak, že po měsíci bude leštěný povrch vypadat jako mramor. Nakonec je potřeba, aby omítka dokonale vyzrála po dobu asi 2 měsíců a když vyschne, je povrch kompletně pomazán zvířecím sádlem nebo morkem z kostí za použití kousků kozí kůže. Pokud vše bylo provedeno správně, tento povrch se během roku usadí, nikdy nepopraská, během let ztvrdne na kámen a vydrží po celá staletí.

Další architektonickou zvláštností v Jemenu jsou barevná okna nazývaná takhrimy nebo také qamarije (používají se oba pojmy). Jejich krása vyniká zejména s večerním stmíváním, kdy díky nim začnou spoře osvětlené ulice měst hrát všemi barvami. Takhrimy (qamarije) Bývají nejpropracovanější a nejzdobnější částí celého domu a významně zkrášlují nejen exteriér domu, ale i interiér jinak obvykle strohých obytných místností. Vlastní okna jsou uvnitř místnosti posazena velmi nízko, téměř v úrovní podlahy, a až nad nimi se klenou takhrimy (qamarije). Ty se skládají ze sádrového žebroví, vyplněného různobarevnými sklíčky, a mívají kruhový nebo polokruhový tvar jako měsíc, viditelný z vnitřku pokoje během jasných nocí.