Cesty a památky

Kdo v ohniště duje, rozfouká plamen nebo je posypán popelem. Jemenské přísloví.

Je ráno, pondělí 15. února 2010 a před námi je další jemenský den. Po snídani se nejprve vydáváme na prohlídku Mahvítu, kterou jsme již včera nestihli. Před hotelem se nás bystře ujal jede z místních kluků, Osram, a celým tím krásným městem nás provedl.

Mahvít (المحويت [Al-Mahwít]) je horské město ležící ve výšce 2 100 m. n. m., a je metropolí stejnojmenné gubernie. Rozkládá na západním úbočí hory Bilad Ghail a jeho rozkvět je spojen s obchodem s kávou, která se zde od konce 15. až do poloviny 18. století připravovala k exportu do jemenských přístavů. Význam správního střediska si město udrželo i v průběhu nadvlády Osmanské říše a dnes se vyznačuje množství kamenných domů, postavených ve stylu zvaném al-masnaa, s nádhernými vyřezávanými dveřmi a zdobným kováním. Osram nás vede dovnitř mohutnou bránou Bab al-Masnaa, rozkročenou přes jedinou přístupovou cestu, do křivolakých uliček plných schodů nahoru a dolů, dvorků, průlezů a neuvěřitelných zákoutí. Tak tady se opravdu zastavil čas, protože ulice jsou jen z udusané hlíny, občas vydlážděné velkými kameny. Cestou nám ukazuje různé typy zdobení dveří a kování klepadel, které opravdu nemají obdobu. Došli jsme až k výstavnímu domu Bayt al-Imam, který kdysi patřil prominentní židovské rodině, což dokládá dochovaná výzdoba Mojžíšovými hvězdami. Za vlády imáma Jahuji I. v 1. pol. 20. století sloužil jako sídlo imámova zástupce pro mahvítskou gubernii.

Během prohlídky města Pepa neustále spekuloval, že je divné, že nám Saleha tak nečekaně odvolali, a že co když je náš nový řidič Ahmed na nás nasazený nějaký tajný policajt a Alláh ví, co to znamená. Je fakt, že v nás vzbudil podezření, protože ani nám se po pohodovém a usměvavém Sálehovi tenhle Ahmed z počátku moc nezdál. Tak jsme volali Samirovi, jestli vůbec o té výměně ví a jestli je všechno v pořádku. Samir nás ale ujistil, že je vše O.K. a že máme být v klidu. Tak jsme se uklidnili a vyrazili na další cestu. Zprvu míříme na vyhlídku za městem, která je opravdu ojedinělá! Skalní plató končím strmým srázem několik set metrů dolů a před námi se otevřel pohled na okolní hory rozetnuté hlubokými kaňony. Nad tím vším se jakoby na oblacích vznáší vesnice, ale to nejsou oblaka, to jsou ostré vrcholky hor, kolem kterých se obtáčí kamenné a hliněné domy naprosto harmonicky zasazené do okolního prostředí. Tady najednou při tom pohledu jakoby z nebe na ten lidský svět by Bůh nebo Alláh musel být spokojený, protože takhle si asi představoval své dílo. Harmonie, pokora a všude kolem nekonečné ticho a klid, které přeruší jen křik dravých ptáků. Každá z těch vesnic, jako ta z těch nejbližších přímo pod námi Al-Reiadi, je uzavřeným světem pro jednu komunitu, každý z těch domů je „hradem“ pro jednu rodinu s několika generacemi žijícími pod jednou střechou. V okolí vesnic se až do vysokých nadmořských výšek klikatí terasovitá políčka, z kterých místní lidé s typickou urputností dobývají vše potřebné pro svou obživu. Tenhle kus země, ukradený okolním horám, je celý jejich život, veškeré jmění a jistota přežití. Jenom díky tomu, že se naučili přeměňovat horské svahy na úrodná pole, je Jemen po staletí známý jako země s největším výběrem plodin z celého Středního východu. Díky takto vzniklým agrárním terasám, které vytvářejí na kopcích jakési obří schody, došlo k potřebnému zachycení jarní dešťové vody, která umožňuje rozvoj zemědělství na jinak neúrodných místech. Na překážku přitom nejsou ani extrémně prudké svahy, některé terasy jsou proto dokonce užší než jeden metr, takže na nich může být vysazen pouze jeden řádek plodin. Jemen má pouze 3 % své rozlohy úrodnou půdu – a považte, že tyto horské terasy tvoří její celou čtvrtinu!

Sedíme na hraně skály a koukáme. Koukáme a nemůžeme se vynadívat. A pak Ahmed zatroubil a musíme jít. Musíme pokračovat v naší cestě jemenskými horami.