Cesty a památky

Postarej se nejprve o své sousedy a až pak o svůj dům. Jemenské přísloví.

Z Manachy jsme vyjeli brzy ráno po snídani a za bujarého mávání personálu (rozumí se, že výhradně mužského) opouštíme Harázské hory (Džebel Haráz). První část cesty vede stále dolů do údolí, kde jsme odbočili u již známé (a pro nás stále bezejmenné) řeky k jihozápadu. Dobrá silnice, spojující přístav ve městě Hodejda s hlavním městem Sanaa, je plná velkého množství nákladních aut, převážejících kde co, co připlulo po moři na lodích. Ohromné tahače tu funí do kopce naložené auty Toyota Landcruiser stejně jako pikapy, vezoucí plastové židličky, vyskládané na střeše. Zastavili jsme se na chvíli jen u jedné benzínky, abychom protáhli tělo a dobrali palivo, a pak u silničních prodavačů, kteří nabízeli čerstvá manga. Než jsme vyjeli z Harázu, na stráních údolí jsme si všimli kvetoucích lahvovníků (pouštní růže) o kterých jsem se domníval, že kvetou jen na Sokotře. Toto je ale podruh, který roste v Africe a také tady, na jihu Arabského poloostrova.

Z hor jsme vjeli do nížiny Tiháma, ale jenom na chvíli, abychom ve městě Badžil (Bājil) nakoupili potřebné zásoby pro pobyt v odlehlých horách a poobědvali. Nejprve tedy nakupujeme především vodu a další potraviny a musíme konstatovat, že tohle město se nám ani trochu nelíbí. Takový chaos, spousta lidí, smog a hustá doprava, nemáme chuť se tady zdržovat. Na okraji jsme se ale ještě zastavili v restauraci, kde si dáváme vynikající rybu. Vybrali jsme si takovou zubatici zubatou, ale co to bylo, netušíme. Ovšem připravili ji výborně, hold je znát blízkost moře. Dědulovi, který kolem nás obcházel s rákosovými klobouky, pak děláme radost, když jsme si u něj každý po jednom koupili a trochu tak vylepšili jeho rozpočet. Zřejmě je nikdy nikam nosit nebudeme, ale kdo ví, na Sokotře se třeba budou ještě hodit. Pak už nic nebrání tomu, abychom vjeli do pohoří Bura.

Bura (جبل بورا [džebel bura´a]) je jedno z těch rozlohou menších (napříč měří pouze 17 km), ne však méně zajímavých pohoří Jemenu; nejvyšší vrchol Azzán měří 2200 metrů. Celý hlavní hřeben je tvořen žulovým masívem a je mimořádně rozeklaný, čímž vytváří fascinující panorama, doplněné rázovitými vesničkami na jeho úbočích se stovkami terasovitých políček. Tím, že je Bura první na ráně od Rudého moře, spadne zde velké množství srážek, a proto se jedná o pohoří zelené, kde se daří pěstování zemědělských produktů. Pohoří se také přezdívá „Kávové hory“, protože se zde od nepaměti pěstuje vynikající jemenská káva, která odsud přes přístav al-Mokka (ten dal kávě i jedno její jméno) mířila do celého světa. Ovšem pouze do doby, než se koncem 17. století podařilo Holanďanům tajně vyvézt keřík kávy, a začít s jejím pěstováním na Jávě. Jak se káva rozšířila i do dalších oblastí, skončil monopol Jemenu na vývoz této komodity. Nicméně v pohoří Bura se káva pěstuje dodnes a bylo to poprvé, co jsme viděli kávová zrna ještě na keřích.

Z Tihámy jsme vjeli nejprve do širokého wádí, které se začalo se zdvíhajícím se okolním terénem zužovat, až se změnilo v horskou rokli. Tou protékal divoký potok, přehrazený na mnoha místech malými přehradami, ve kterých se zachytává voda na zavlažování. Dokud jsme jeli podél říčky, jelo se docela snadno, navíc je zde vystavěná evidentně nová asfaltová silnice. Po několika kilometrech jsme ale odbočili do stráně po pravé straně a začali jsme stoupat v neuvěřitelných serpentinách s opakujícími se zatáčkami o 180 °, že nám není jasné, jak tudy mohlo auto vyjet. Nicméně tato silnice umožnila obyvatelům vesniček vysoko v horách rychle se přiblížit do civilizace. Cesta, která ještě nedávno trvala pěšky celý den, se teď autem zvládne za 20 minut. Za tuto dobu jsme vyjeli na malou náhorní planinu s roztroušenou samotou al-Mokrej, kde je jen pár kamenných domků, bíle natřená mešita bez minaretu, krámek s nápoji a smaženými brambůrkami a hlavně „hotýlek“ dědy Abdula al-Mukrího, kterému bylo odhadem tak 80 let, nebo i víc. Ono i slovo hotýlek v uvozovkách je poněkud přehnané, jednalo se totiž jen o kamenný domek na skále bez vody, bez světla, jedna místnost s linoleem bez zařízení, dvě malá okna, takže i ve dne je tam tma. Rozhodili jsme si tedy spacáky, uvařili kávu, a vyrazili na krátkou výpravu do okolí, než se setmí. Nejprve jdeme na obhlídku vesničky, kde nám manželka našeho Abdula ukázala jejich podzemní nádrže na vodu. Tím se vysvětlilo, odkud berou vodu. Vyfotit se ale nedala, přestože nebyla zahalená a normálně s námi mluvila. No mluvila – ona po jejich a my po našem. Potom se vydáváme pěšky do vesnice al-Garajeb, která si trůnila na vrcholu jednoho z nižších hřebenů. Cestou máme možnost sledovat okolní krajinu, pozorovat místní, jak obhospodařují políčka s kávou i kátem, nebo snáší na hlavách čerstvou trávu zvířatům ve vesnici. Děti bezstarostně pobíhaly po okolních stráních a vesele na sebe pokřikovaly. Než jsme vystoupali do vesnice, kde již definitivně skončila asfaltová silnice, a odkud dál vedou už jen horské stezky, západní oblouk hlavního hřebene se zahalil do mraků, zachycených o jeho štíty. Je zcela jasné, že na té odvrácené straně hor, kam mimochodem zítra míříme, právě teď prší. Přemýšlíme, jestli nakonec v Jemenu také zmokneme, nebo ne, ale nakonec jsme nezmokli. Došli jsme až na začátek vesnice a zase jsme se stali velkou atrakci pro děti, které se seběhly a navěšely se na nás. Zajímal je zejména Honza s kamerou, protože jim pak ukázal na displeji, jak se před kamerou pitvoří. Televizi asi ani neznají – respektive doma nic takového nemají protože ve vesnici není elektrika, takže nevíme, co si asi tak o tom mysleli. Každopádně se pitvořili ještě víc. Měli jsme také možnost zahlédnout několik žen v barevných krojích, jaké nikde jinde v Jemenu nejsou k vidění. Jenže při jakémkoliv pokusu o fotografii následoval ryk, jako když je na nože bere, kterým přivolaly místní chlapy, a ti se stavěli vůči nám do velmi odtažitých póz. Jasně nám dali najevo, že o naši přítomnost nestojí, a na důkaz toho pozavírali i všechny okenice domů. Raději jsme tedy upustili od původního záměru, projít si celou vesnici, abychom je nijak nedráždili, protože rozumíme jejich touze mít klid od podezřelých cizáků. Stejnou cestou se vracíme k dědulovi Abdulovi zpátky na základnu, kam dorážíme těsně před setměním. I večeři si již vaříme za tmy a vidíme na ni jenom díky plynovému světlu z bomby. Děda Abdul se během naší večeře vyškrábal po žebříku na rovnou střechu svého příbytku a začal se věnovat povinnosti pravověrného muslima – večerní modlitbě. My seděli dole, zcela přízemně se živili, a on se mezi tím oddával svému spojení s Bohem. V tom nenadálém tichu, kdy nám najednou bylo trapné i jen cinknout lžící o ešus, se z okolních potemnělých vesnic táhlým údolím neslo melodické Alláhu akbar (Bůh je velký), za dědou, který vykonával předepsané úklony, postavení i padání čelem k zemi jak dvacetiletý jura, zářil obrovský měsíc téměř v úplňku a nebe bylo poseté milionem hvězd, které zářily jak po stvoření světa. Tak to byla opravdu síla. Tenhle okamžik jsme nasávali všemi smysly, užívali jsme si to a dostavilo se nám podobné mrazení v zádech, jako před pár lety v íránském Džuparu. Když děda vykonal, co měl, slezl k nám dolů, zubil se na nás svým jediným zubem a měl upřímnou radost, že jsme tam. Stále se smál těm blivajzům, co jsme si uvařili (instantní polévky z domova) a předváděl nám, že jeho jméno al-Mukrí znamená kráva, nebo býk, což bylo dost směšné, protože se choval jako Kevin Costner ve filmu Tanec s vlky, když indiánům předváděl, že po pláni se blíží stádo bizonů. Jen s tím rozdílem,že nevykřikoval Ta-tan-ka, ale al-Mukríííí, přičemž dal vždycky důraz na to dlouhé í v závěru, aby to pěkně znělo. Potom přiložil vztyčené ukazováky k čelu a předváděl krávu. Strašně se tomu smál a my také. Na tohohle chlapíka dlouho nezapomeneme, dopřej mu Alláh pevné zdraví. A protože kolem všude byla tma už asi dvě hodiny a dělat stejně nebylo co, šli jsme spát jak se sluší a patří pěkně ve 20:00 hodin. Jak říkala babička – když je tma, má se spát.

Ráno nás poprvé, co jsme v Jemenu, nevzbudil muezzin, ale bohorovné ticho. Jako čamrdy jsme vyskočili ze spacáků již za úsvitu, připravení k další cestě. Posnídali jsme, rozloučili se s dědulou, na kterého jsme dělali „rohy“ a on se smál a plácal se při tom radostí do stehen. Než jsme naskákali do auta, zazpíval nám na rozloučenou nějakou veselou písničku a hezky si s námi od podlahy, s jedním po druhým, zatancoval místní hopsanou. Co naplat, náš čas se naplnil a my míříme do údolí Ridžáf, které je na odvrácené straně hlavního hřebene, a ten tedy musíme hezky objet. Když jsme sjeli zpátky do Tihámy, brzy jsme uviděli bujně zelený ráj, který pokrývá strmé skály údolí a ostře kontrastuje se suchým okolím. Jelikož se jedná o přísnou rezervaci, u vstupu nás ani nepřekvapila závora se strážci, u kterých se za vstup platí symbolické vstupné (500 riálů = 45 Kč).

Wádí Ridžáf (وادي الغابات المطيرة) je asi nejkrásnější částí hor Bura, protože díky své poloze je zde jediný a poslední deštný prales na Arabském poloostrově. A ten by zde čekal asi málokdo. I pro nás je to zase další změna na naší cestě. Nestačíme se denně divit tomu, jak různorodá země Jemen je. Deštný prales se rozkládá na rozloze 4278 hektarů a roste v nadmořské výšce 300 – 800 metrů. Jedná se opravdu o unikát, který byl v roce 2006 vyhlášen za národní park a připravuje se i jeho zápis na seznam přírodních památek UNESCO. Cílem je maximálně ochránit unikátní biodiverzitu území s mnoha jedinečnými rostlinnými i živočišnými druhy, které na jiných částech Jemenu nevyskytují a ani nemají šanci k přežití. Je zajímavou skutečností, že vládě se podařilo zapojit do jeho ochrany místní obyvatele, kteří se rozhodli respektovat zákaz kácení lesa výměnou za jiné zdroje topení – plyn a také zákaz lovu zvěře. Nakonec došlo i ke zrušení starších banánových plantáží, což byl původně zdroj jejich příjmů, a místo toho dnes dohlížejí na chování turistů. V údolí žije na 295 druhů rostlin, z nichž 48 je chráněných a 8 endemitních, tedy nerostoucích nikde jinde. Z 90 druhů savců je asi nejvýraznějším a všude viditelným zástupcem ohrožený pavián pláštíkový (Papio hamadryas hamadryas), který byl již ve starověkém Egyptě zobrazován jako bůh Thot; dnes žije pouze v oblasti Afrického rohu a právě tady na Arabském poloostrově v pohoří Bura v nadmořské výšce 300 až 600 metrů. Dále se zde vyskytuje vzácný levhart skvrnitý (Panthera pardus), liška, hyena, dikobraz a potkan ostnatý. Je zde k vidění 13 druhů plazů včetně kobry, 5 druhů obojživelníků včetně vzácného varana jemenského, sladkovodní želvy nebo agamy, 24 druhů chráněných druhů ptáků včetně orlů a 60 druhů motýlů.

S prvními paviány jsme se setkali kousek za bránou a na doporučení správce parku jsme jim házeli kousky banánů. Ty jim náramně chutnaly a tak se odvážili docela blízko, abychom je mohli v pohodě fotit. Cestou údolím jsme viděli dalších 5 skupin paviánů o 30 až 50 členech, a bylo vždycky hodně zajímavé je pozorovat, jak se chovají ve svém přirozeném prostředí. Mimo opic ještě stíháme sledovat krásnou a bujnou přírodu, jakou jsme viděli naposledy snad někde v Laosu. Kromě jedné modré agamy a několika motýlů jsme žádné jiné živočichy neviděli, ono přesto že včera večer pršelo, dnes bylo pořádné vedro a my se tudy ploužíme jenom proto, že už jsme tady. Zalézt někam do stínu by určitě bylo lepší. Asi uprostřed naší cesty narážíme na upozornění, že se v okolí vyskytují kobry a tak neváháme a míříme k nedalekému potoku, jehož řečiště je plné velkých balvanů. Po nich k nám přiskákal strážce parku Abdulah Ali Haneš a ukázal nám ošklivé velké žáby, které vypadaly jako listy ve vodě. Také s námi natočil pár rozhovorů do reportáže a ukázal nám nedaleké včelí úly, což hodně potěšilo hlavně Pepu. Nakonec nám ukázal místní výrobnu bioplynu z trusu koz a ovcí, což tady v té pustině působilo dost absurdně.

Když jsme se vrátili k našemu autu, které na nás i s řidičem čekalo u brány, rozloučili jsme se s pohořím Bura a Wádí Ridžáf i s jejími obyvateli, a vydali jsme se pryč napříč nížinou Tiháma. Nejprve míříme k Rudému moři do města Hodejda a těšíme se zase na nové zážitky, kterých tato úžasná země hrne před naše užaslé pohledy plnými hrstmi.