Cesty a památky

Háfez Šírází se narodil asi v roce 1320 v Šírázu pod jménem Šamsuddín Mohammad a v Širázu okolo roku 1390 také zemřel. Byl to velmi učený muž, který byl již za svého života uznávaný i za hranicemi Persie. V mládí získal klasické náboženské vzdělání studiem teologie a arabské literatury. Patřil k těm, kteří znali Korán zpaměti, jak napovídá jeho básnický pseudonym „Háfez“ – tedy „ten, kdo se naučil zpaměti“. Háfez žil ve velmi neklidné době, což se odráželo i v jeho osudech. Prosadil se jako básník na dvoře Muzaffarovců v Šírázu, ovšem v roce 1358 upadl v nemilost šáha Šudžáha. Důvod byl prostý – šáh byl zanícený nepřítel vína a šíitů, zatímco Háfez byl šíitský muslim, který navíc holdoval vínu. Později byl omilostněn a mohl se vrátit ke dvoru. Jeho tvorba obsahuje téměř výlučně gazely (druh perské lyriky) s motivy milostnými, pijáckými, přírodními, zbožnými, přičemž často se vysmíval pokrytcům a falešnému svatouškovství, méně častěji kasídy (ódy) na šírázské dvořany. Háfezovy verše, silně ovlivněné súfismem, se vyznačují vybroušeností, melodičností i osobitým půvabem prostoty, která podtrhuje jejich naprostou srozumitelnost. S nadčasovou hloubkou zkoumají život člověka, filozofii, boha, lásku a víru. Souhrn jeho poezie se jmenuje Divan Háfezův (díwán-e Háfez) a k dostání je v několika různých vydáních v každém knihkupectví.

Na ukázku přikládáme pozoruhodný gazel Hold vínu s překladem Věry Kubíčkové z roku 1987

Hold vínu.
Vstaň, sákí, nalévej, den začíná,
a pospěš,čas řítí se jak lavina;
dřív než se proradný svět změní v trosky,
ať je – dík růžovému vínu – i ze mne ruina!
Třpytí se východ slunce v plné číši,
ne, neužije slasti, kdo k ránu usíná.
Jen s plným pohárem přijď ke mně na návštěvu,
ctnost neznám, moje duše nechce být nevinná
a z mého prachu kéž by udělali džbán,
abych už nikdy nebyl bez vína.
Jeť pravá cesta zbožnosti: hold vínu,
Háfezi, vzhůru, pobožnost začíná!

Rozbor textu: Nejpodivnější je devátý verš gazelu, kde Háfez připomíná, že jednoho dne se obrátíme v prach, ze kterého hrnčíř vytočí hliněný džbán – zarážející představa, že hliněný džbán, z kterého pijete víno, je vyroben z prachu jiného člověka. V sedmém a osmém verši pak popichuje pokrytecké svatoušky, kteří sice žijí navenek asketicky, ale boží přikázání přestupují pokaždé, když se nikdo nedívá. Jako v celé tvorbě, i v této básni vyznívá základní Háfezovo heslo „ber, co den dá“, neboť jednoho dne stejně všichni zemřeme, aniž bychom odhalili tajemství života. Proto pijme víno a užívejme radostí.