Cesty a památky

Země poznané » Velká cesta Persií » JAZD, PŘÍZRAK NA OKRAJI SOLNÉ POUŠTĚ

JAZD, PŘÍZRAK NA OKRAJI SOLNÉ POUŠTĚ

Velká cesta Persií (říjen 2007, Írán)

Z Bamu jsme jeli autobusem nejprve do Kérmánu a po hladkém přestupu pokračujeme hned v 15:45 hodin autobusem do dalšího cíle naší cesty, města Jazd, kam ve 21:15 hodin přijíždíme. Následovala rychlá akce s přesunem do centra a již ve 21:45 hodin odhazujeme batohy na podlahu našeho pokoje v hotelu Amir Čakmak. Ačkoliv jsme za dnešní den ujeli neuvěřitelných 650 kilometrů, jdeme se před spaním ještě projít k nádherně osvětlenému komplexu Amir Čakmak, který je přímo před našimi okny. O Jazdu jsme fakticky věděli pouze pár kusých informací, takovým tím nosným motivem k návštěvě bylo to, že je dodnes centrem náboženství staré Persie, zoroastrismu. Netušili jsme ale, jak krásné město s úžasnou atmosférou v Jazdu nakonec objevíme. Ještě před tím, než jsme se pustili do rozpálených ulic, jedeme na autobusové nádraží koupit jízdenky na večerní autobus do Esfahánu. Tohle kupování jízdenek dopředu se nám osvědčilo, ačkoliv by asi nebyl problém odjet v kteroukoliv dobu. Ale když je jistý čas odjezdu, dá se uspořádat další program, který se od toho odvíjí. My máme čas do 18:30 hodin, kdy nám jede autobus, což je již stejně až po setmění. Také bych chtěl zaznamenat úsměvnou příhodu, která se odehrála v závěru celé dovolené, když jsme rekapitulovali vše, co jsme viděli. Bobina s sebou měla harmonogram zájezdu (nejmenované) cestovní kanceláře a neustále porovnávala, co za velké peníze viděli oni a co vidíme my. A tak četla: … Teherán to jsme viděli, vykopávky v Persepoli jsme viděli, Jazd – přízrak na okraji pouště, ten jsme neviděli … Pochopitelně se jednalo o slogan, což Bobina v nadšeném výčtu památek nezaregistrovala a tak si myslela, že jsme byli ochuzeni o nějaký přízrak. Nasmáli jsme se tomu, jenom Bobina nechápala proč. A tak se tento slogan dostal i do tohoto našeho cestopisu.

Jazd je metropolí stejnojmenné provincie a leží zhruba uprostřed Íránu v nadmořské výšce 1230 metrů, obklopený dvěma velkými pouštěmi Dašt-e Kavír (Velká solná pošť, rozloha 77 600 km2) a Dašt-e Lút (Velká písečná poušť, rozloha 52 000 km2). Městem prochází významná tranzitní cesta z Turecka do Pákistánu a jako jeden z prvních Evropanů ho popsal Marco Polo. První zmínka o městě pochází již z počátku 3. tisíciletí př. n. l. , kdy je zmiňován jako Ysatis. Od té doby se díky své poloze a dostatku surovin rozvíjel, a v dobách válek se stal útočištěm mnoha umělců a učenců. Přestože jej ve 13. století dobyli Mongolové pod vedením Čingischána a Tamerlána (Timura), zažil ve 14. a 15. století období největšího rozkvětu. Po skončení vlády Safijovské dynastie se ve 2. polovině 17. století stal Jazd pouze malým provinčním městečkem, kterým zůstal až do roku 1938, kdy sem byla přivedena železnice. Ta předznamenala opětovný rozvoj města, kde se dodnes uchovala tradice výroby koberců a brokátů, které se v dobách největší slávy exportovaly do mnoha zemí na tzv. „hedvábné stezce“. Jazd je také nejvýznamnějším místem starého perského náboženství zoroastrismu.

Naši prohlídku města jsme zahájili na náměstí Amir Čakmak, kterému vévodí mohutná třípatrová stavba stejnojmenného komplexu. Zdálo by se, že se jedná o mešitu (kvůli dvěma minaretům), ale je to pouze jakási kulisa, zakrývající vchod do malého bazaru. Tuto pozoruhodnou stavbu nechal postavit v 19. století místní guvernér Amír Čakmak. Snažili jsme se dostat na galerie a případně i nahoru na minarety, ale bohužel bylo zavřeno. Ještě jsme se sem vrátili na oběd a znovu před odjezdem, nahoru se nám ale dostat nepodařilo. Škoda, protože by to musel být jedinečný pohled na město a okolní poušťě. Po třídě Imáma Chomejního se zajímavou mešitou Hazireh se dvěmi minarety na vysokém ívánu a hodinovou věží u křižovatky, jsme došli k Páteční mešitě (Masdžed-e Džame´e), určitě jedné z nejpozoruhod­nějších staveb v Jazdu. První mešita zde byla postavena ve 12. století na místě zoroastrovského chrámu, do dnešní podoby pak byla přestavěna v letech 1325 – 1334 mongolským chánem Samsudínem Nizámím. Nad vchodem se tyčí neobvykle vysoký íván, lemovaný dvěma minarety a vyzdobený kaligrafickými nápisy z 15. století. Kopule i mihráb jsou vyzdobeny nádhernými mozaikami a důmyslná ventilace i osvětlení dodávají mešitě neobyčejnou vzdušnost a lehkost. Prohlídka mešity byla skutečně famózní a ke všemu přispělo, že jsme v celém tom prostoru byli téměř sami. Po pravé straně od vstupního ívánu Páteční mešity jsme vstoupili do křivolakých uliček starého města. Podle Jazdu si může člověk udělat představu, jak asi vypadal Bam, než ho zničilo zemětřesení. Také zde jsou domy vystavěny z hlíny a doplněny jsou množstvím větrných věží, které se zde nazývají bádgíry. Ty sloužily a dodnes často slouží jako ventilace, dalo by se říci, primitivní klimatizace. Otvory ve věžích se totiž „chytá“ vítr, který je pak kanálky tlačen do místností. Postupně jsme takto došli k tzv. Alexandrovu vězení (Zendún-é Eskandar), které nechal údajně podle tradice postavit Alexandr Veliký. Vězení proslulo svou tvrdostí i později ve středověku, když město ovládli Mongolové. Dnes je po podobných událostech veta a v podzemních kobkách najdete velmi příjemnou čajovnu. Jelikož ulice jsou většinou rozpálené do běla, posezení u dobrého čaje v chládku není vůbec k zahození. Kromě občerstvení jsme zde koupili i několik CD s íránskou tradiční hudbou. Hned vedle vězení stojí na náměstí Hrobka 12 emámů (Maghbare-e Gavázdah Emám), pozoruhodná čtvercová stavba z počátku 11. století. Takovéto stavby vznikaly v islámském středověku i v místech, kde žádný Emám pohřben není. Dnes je stavba prázdná a vyniká kamennými ornamenty na vnějších i vnitřních stěnách. Na stejném náměstí je ještě turistická informační kancelář, kde lze koupit knihy i pohledy. Zaměstnankyně informací byla tak potěšena přítomností cizinců, že nás čapla a nepustila, dokud nám neudělala asi hodinovou přednášku o Jazdu, pochopitelně v angličtině. Skončila, až když se na ni Bobina ale opravdu dost nehezky podívala a demonstrativně odešla. Každopádně je to dobré místo, kde se lze všechno podrobně dozvědět. O několik ulic dál jsme navštívili nádherný palác Khán-e Lárí z roku 1837, který patřil významné obchodnické rodině.

Kolem poledne jsme se přitoulali zpět na náměstí Amir Čakmak a na bazaru jsme skočili na oběd. Nechali jsme si připravit špíz z kuřecího masa a rajčaty, k tomu šafránová rýže a Zam-Zam cola. Moc jsme si pochutnali, navíc jsme mohli sledovat přípravu našeho jídla nad ohněm. Po tomto krátkém oddechu si bereme taxíka na krátký výlet za město k Věžím ticha (dachme-e zártroštrí). Odpoledne jsme tak věnovali poznávání památek na zoroastrijské náboženství. Věže ticha (nebo také věže mlčení) jsou vlastně pozůstatky zoroastrijského pohřebiště. Sem se přineslo nahé tělo zemřelého a bylo ponecháno na pospas supům. Zoroastrijci věřili, že když sup otevře mrtvé tělo, duše odejde po slunečních paprscích do nebe. Tento způsob pohřbívání byl v Íránu zakázán v 50. letech 20. století (dodnes se však uplatňuje v indické Bombaji) a mrtví jsou zde od té doby pohřbíváni do země. Obě věže stojí na pěkně vysokých skalkách a tak nás jejich zdolání (navíc v žáru asi 35 °C) stálo nemalé úsilí. Bobina se zde moc nechtěla zdržovat, protože stále zdůrazňovala něco o DNA těch tisíců zemřelých a neodvažovala se dotknout ani kamínku. Když jsme pak stáli na jedné z věží, stačilo zapojit fantazii a představovat si průvody s nebožtíky, jak jejich mrtvá těla nesou právě sem na nosítkách… Po prohlídce věží ještě navštěvujeme novodobé zoroastrijské pohřebiště u paty obou pahorků s věžemi. Potom se vracíme zpět do města, abychom ještě navštívili hlavní zoroastrovský chrám Áteškáde. Ten byl postaven v roce 1940 pro posvátný oheň, hořící nepřetržitě od roku 470 n. l. Průčelí chrámu zdobí symbol boha Ahura-Mazdy (ptačí muž s prstenem v jedné ruce, jako symbol věrnosti). Posvátný oheň pak hoří ve zlaté nádobě za silnou skleněnou stěnou v chrámovém sále a starají se o něj strážci. Okolo visí portréty Zarathuštry a několik citátů z posvátné knihy Avesta. Po prohlídce chrámu jsme se stali terčem zájmu party mladých studentek na exkursi, pro které jsme byli opět vítanou atrakcí a téměř do západu slunce jsme se s nimi museli postupně fotografovat. Zastavil se u nás pan David Zijali s manželkou, oba ve středních letech, a řekl nám, že ačkoliv jsou oba muslimové, přišli se poklonit posvátnému zoroastrijskému ohni, neboť si váží všech ostatních náboženství. Paní Zijaliová ještě dodala, že islám není netolerantní víra, ale že někteří lidé jsou netolerantní, bez ohledu na víru. Nakonec jsme ještě udělali na kameru rozhovor s panem Lorianem Kejohosrouem, který je zoroastricem, a stará se v chrámu o posvátný oheň. Mezi tím se již přiblížil čas našeho odjezdu a tak se vydáváme na hotel pro zavazadla a s Jazdem se musíme rozloučit.

Zmoženi po celodenním pobíhání jsme se vrátili na hotel, vyzvedli uložené batohy, a taxíkem odjíždíme na autobusové nádraží. Do odjezdu našeho spoje ještě zbývá nějaký čas, abychom si místní nádraží prohlédli. Musím říci, že stejně jako vlakové nádraží, je i to autobusové na špičkové úrovni. Mimo pokladen různých dopravních společností tu jsou obchody, stánky s očerstvením, místa upravená na tolik oblíbené piknikování, nebo čisté a velké toalety. Na chvíli se s námi také dali do řeči poutníci z Pákistánu, kteří se vraceli z pouti do Mašadu. Vyměnili jsme si s nimi pouze pár zdvořilostních frází, ujistili se o vzájemné náklonnosti a již jsme se šli připravit k odjezdu. Náš autobus byl opravdu velmi luxusní, pochopitelně s klimatizací a televizí, součástí jízdného byl i balíček s občerstvením, včetně nápoje. Následovala čtyřhodinová pohodlná jízda nočním Íránem, na jejímž konci bylo moderní autobusové nádraží Terminál-e Soffe na jižním okraji Esfahánu.

Fotogalerie

Páteční mešita v JazduÍván Páteční mešity v JazduDetail ívánu Páteční mešityV Páteční mešitěUlice ve starém městěKomplex Amir ČakmakObrázek prezidenta byl vidět zcela výjimečněBághíry (větrné věže) v JazduNa náměstíVěže tichaChrám ÁteškádeOdjezd z Jazdu

následující článek: Zoroastrismus

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK