Cesty a památky

Země poznané » Velká cesta Persií » PROHLÍDKA ESFAHÁNU

PROHLÍDKA ESFAHÁNU

Velká cesta Persií (říjen 2007, Írán)

Esfahán je metropolí stejnojmenné provincie, leží zhruba uprostřed Íránu v nadmořské výšce 1590 metrů na březích nevysychající řeky Zádžende pod úpatím pohoří Zagros. Se svými 1,5 miliony obyvatel je po Teheránu a Mašadu třetím největším městem v Íránu. Díky osvěžujícím severo-západním větrům má Esfahán velmi příjemné podnebí i v létě a jeho zdravé klima vystihuje přísloví: Kdo přijede do Esfahánu, nemůže onemocnět, a kdo přijede do Esfahánu nemocen, vyléčí se. Anglický cestovatel Robert Byron navštívil Esfahán v roce 1834 a jeho nádherou byl doslova očarován, když napsal: Krása Esfahánu přepadne mysl bez varování….

První osídlení na území dnešního města lze datovat už do doby paleolitu a území bylo také součástí státu Elamitů (2000 př. n. l.). Pod jménem Aspandana se stal jedním z důležitých měst médské říše (7. stol. př. n. l.) a v období parthské říše (přelom letopočtů) byl hlavním městem rozlehlé provincie. V období vlády Sasánovců byl vojenským centrem s velmi silným opevněním, přičemž poměrně velkou část obyvatelstva tehdy tvořili křesťané a židé. Ve 2. stol. n. l. se již pod názvem Esfahán objevuje na Ptolemajových podkladech k mapě tehdejšího světa. Po dobytí Araby v 7. století se přes město převalily všechny vlny nájezdů tehdejší doby a město začalo upadat. V 10. století však opět získává na významu, za seldžuckého sultána Málika Šáha I. se dokonce stává hlavním městem Persie. V 11. století zde působil a učil slavný perský filozof a lékař Avicena (viz Hamedán). Ve 13. století Esfahán dobyli Mongolové a v roce 1387 je následoval Tamerlán (Timur), který nechal navršit pyramidu ze 76 000 uťatých hlav jeho obyvatel. Další období rozkvětu nastalo v 16. století, kdy sem safiovský šáh Abbás I. Veliký přesunul hlavní město a Esfahán se stal podruhé metropolí Persie. Šáh Abbás I. nechal šejcha Baháuddína Muhammada Ámilího (architekt, teolog, filozof, právník, astronom a básník, přirovnávaný k Leonardu da Vinci) vypracovat projekt na město, které se mělo stát klenotem říše a mělo se vyrovnat panovnickým dvorům tehdejší Evropy. Pro své orientální kouzlo, nádherné parky, knihovny a velkolepé mešity udivoval Esfahán od počátku vyslance evropských panovníků, kteří neskrývali obdiv při líčení jeho krás. V roce 1722 město dobyli Afghánci, kteří nechali spolu s posledním safijovským králem Hosejnem povraždit většinu obyvatel. Město se naštěstí uchránilo a zachovalo se dodnes jako svědek poslední slavné éry historické Persie.

Od hotelu jdeme na prohlídku města poněkud netradičně. Neběžíme hned na centrální Šáhovo (tč. Emáma Chomejního) náměstí, ale nejprve míříme k nejstarší památce Esfahánu, Páteční mešitě (Masdžed-e Džame´e). Ta je průřezem islámské architektury od 9. do 16. století, a řadí se tak k nejvýznamnějším stavebním památkám. První hypostylová (sloupová) mešita vznikla za Abbásovců v 9. století, v 10. století byla Bújovci rozšířena o nádvorní fasády. V letech 1086 – 87 nechal seldžucký sultán Málik Šáh I. sklenout nad jižním sálem dodnes dochovanou kupoli, pro kterou mu byla inspirací velká kupole mešity v Damašku. V letech 1088 – 89 rozšířil stavbu Tádž al-Mulk o nový pavilón s kupolí na protilehlé, tedy severní straně nádvoří. Po požáru v roce 1121 (22) byla mešita doplněna o současné 4 ívány na všech světových stranách a tento model mešity, tvořený nádvořím, čtyřmi ívány a kupolovou síní, převzaly páteční mešity v celé Persii. Jednotlivá pole mešity jsou sklenuta 200 různými druhy kleneb, které svědčí o tom, jak dokonalého mistrovství bylo dosaženo ve stavbě z pálených cihel na přelomu 11. a 12. století. Minarety a obložení dlaždicemi pocházejí z mongolské éry ve 13. století. Západní íván byl do dnešní podoby přestavěn za Safijovců v 16. století, vedle něho je pokoj mongolského sultána Öldžejtü ze 14. století s pozoruhodným, bohatě zdobeným mihrábem. Po prohlídce páteční mešity, které jsme se věnovali dosti důkladně, již míříme přes bazar do centra. Cestou míjíme Alího mešitu z 12. století se zajímavým minaretem, co vypadal skoro jako tovární komín, nepatřičně trčící nad okolní stavby. Přes ulici proti mešitě je hrobka Valúna Valayeta, o které nic nevíme; ovšem nádhera vnitřní výzdoby a krásných nástěnných maleb s vyobrazením posledního imáma se zakrytou tváří, byla udivující. Pak už jsme krytými uličkami bazaru došli přímo na Šáhovo náměstí (dnes náměstí Emáma Chomejního, původně nazvané Nikš-i Džahán = Vzor světa). Před námi se otevřel ohromný prostor 512×159 metrů, který navrhl osobně šáh Abbás I. Plány, návrhy a výstavba náměstí proběhly v letech 1590 – 95. Původně prostor sloužil státním ceremoniálům a sportovním utkáním (především hře v polo, která vznikla právě v Persii), v roce 1602 bylo upraveno i pro obchodní účely, když po obvodu přibyla dvě patra obchodů, které se pronajímaly za nízké nájemné, ve snaze přilákat váhavé kupce ze starého města.

Na každé straně Šáhova náměstí se nacházejí vstupy do čtyř budov, rozmístěné jakoby podle zvětšeného půdorysu nádvoří se čtyřmi ívány. Na severní straně se tyčí majestátní portál bazaru, v jehož hudebním pavilonu (nakkára -chána) denně vyhrával dvorní orchestr na trubky a bubny. Portál pokrývá keramická mozaika s vyobrazením Střelce, pod jehož astrologickým znamením město vzniklo. Na východní straně byla v letech 1603 – 19 postavena podle návrhu architekta Muhammada Rizá vznosná Lutfulláhova mešita, nazvaná podle významného učence a učitele, šejcha Lutfulláha Majsího al-Amilího. Tvoří ji jediná síň o straně 19 metrů, krytá kupolí, která je zvenčí pokryta spirálovou arabeskou na neobvyklém okrovém pozadí. Síň pod kupolí je považována za nejdokonaleji vyvážený interiér v celé perské architektuře, vyzdobená překrásnou keramickou výzdobou; vrchol kupole vyplňuje gigantická růžice, z níž sestupují řady hrotitých medailonů vyplněných květinovými motivy. Vstupní portál, obložený modrými dlaždicemi, je považován za nejkrásnější projev safijovské perské architektury. Ačkoliv se budova jmenuje „mešita“, její funkce je dodnes záhadou. Chybějí tu totiž obvyklé prvky mešity (ívány, nádvoří, minarety atd.) a půdorys spíše vychází z tradice kupolových mauzoleí. Není ovšem známo, že by tu byl někdo pohřben. Někteří vědci se domnívají, že jde o královskou kapli, ale takový typ stavby není v perské architektuře známý, navíc královské paláce leží na opačné straně náměstí. Na západní straně je vstupní brána do palácového komplexu, zvaná Áli Kapu („Vznosná“ nebo „Vznešená brána“). Jedná se o pětipatrovou stavbu o rozměrech 20×20×33 metrů, doplněnou o sloupovou verandu (talár), která nabídla členům královské rodiny a jejich hostům vyhlídkové místo. Nejkrásnější místností je hudební salon v nejvyšším pátém podlaží, kde je zavěšen fantastický štukový strop z malovaných a prořezaných nik, jejichž tvary byly převzaty z čínského porcelánu (strop tak plnil nejen estetickou, ale i akustickou funkci). Ostatní místnosti brány jsou vyzdobeny nástěnnými malbami s lehce erotickými náměty. Alí Kapu sloužila jako vstup do zahrad a parků s rezidenčními královskými budovami a paláci. Poslední jižní stranu náměstí uzavírá mohutný komplex Šáhovy mešity (t. č. přejmenované na Imámovu mešitu) o rozměru 100×130 metrů. Se stavbou bylo započato na jaře roku 1611 a dokončena byla v roce 1630 za Abbásova nástupce Safího. Vstupní vestibul mešity je umístěn v linii s náměstím, ale zbytek stavby se vychyluje přibližně o 45 stupňů, aby směřoval k Mekce. Ačkoliv se nad vstupním ívánem i nad hlavním ívanem se svatyní tyčí dvě dvojice minaretů, k modlitbám se svolávalo z edikuly (guldasty) nad západním ívánem (tento prvek je v Esfahánu rozšířen a naznačuje, že hodně vysoké minarety již nebyly ke svolávání věřících považovány za vhodné). Vstupní portál má nádhernou keramickou výzdobu z mozaiky v kompletní paletě sedmi barev, která zpodobňuje hvězdy, rostliny vinoucí se z váz a pávy. Korunou Šáhovy mešity je obrovská kupole nad modlitební síní, klenoucí se do výše 52 metrů. Zvenčí je kupole obložena dlaždicemi se vzorem béžové spirálové arabesky na světle modrém pozadí, a budí dojem, jako by se navzdory své ohromné velikosti vznášela nad ostatními, nezdobenými kupolovými střechami mešity.

Když jsme si prohlédli všechny památky na Šáhově náměstí a celé ho dokola obešli (což je procházka dlouhá přes 1,5 kilometru), stopli jsme si taxíka k mostu Chádžú přes řeku Zádžende. Protože byl svátek, na mostě i v jeho okolí bylo velké množství lidí, někteří recitovali či zpívali, jiní tančili, nebo jen tak postávali a vychutnávali sváteční den. Bylo to naprosto úžasné, jak takové místo umí ožít a jak jsou lidé rádi pospolu. Dvoupatrový most Chádžú byl postaven v roce 1650 na kamenné terase s propustmi, kudy proudí řeka. Most je v patře dost široký, aby jím mohla projít naložená karavana, zatímco pěší procházeli arkádami po stranách. Podél řeky jsme se prošli k sousednímu mostu Chubí ze stejného období jako most Chádžů a přešli po něm řeku zase na stranu města. Kousek po třídě Čtyř zahrad (chejábún-e Čáhár Bágh), která byla vyprojektována již za šáha Abbáse I. a na níž je i náš hotel (má délku 4 km), jsme došli k madrase Šáhovy matky (madrasa Mádar-i Šáh), kterou nechal na počátku 18. století postavit poslední sáfijovský šáh Husajn. Madrasa stále slouží jako náboženská škola a tak nám hlídač nedovolil vstoupit ani na nádvoří. Škoda, protože interiéry mají být netradičně vyzdobeny cihlami se žlutou glazurou, což je úplný unikát. V nedaleké restauraci jsme si koupili jídlo s sebou a jdeme si ho spolu s místními piknikujícími sníst do přilehlého parku Slavičí zahrada (Bágh-i Bulbul). Nádherně upravený park je plný lidí, kteří nás průběžně zvali ochutnat něco z jejich pochoutek, ale tentokrát odmítáme, abychom snědli vlastní jídlo. Po odpočinku si jdeme prohlédnout nedaleký palác Osm rájů (Hašt Bihišt), postavený roku 1699 sultánem Sulejmánem I., nástupem Abbáse III. Dvoupodlažní pavilon o stranách 30×30 metrů využívá prolínání interiéru a exteriéru – zevnitř je výhled do okolní zahrady a ze zahrady se dá odkudkoli nahlížet dovnitř. Nádherná stavbička, dodnes vyzdobená dlaždicemi s vyobrazením zahálčivého života šlechty. Opodál je další z královských paláců, palác Čtyřiceti sloupů (Čihil Sutún). Ten nechal vystavět v roce 1647 Abbás II., upraven byl po požáru roku 1705. Palác stojí v nádherné perské zahradě na břehu velké vodní nádrže, v jejíž hladině se odráží 20 sloupů nesoucích dřevěnou střechu taláru (odraz ve vodě zdvojnásobuje počet sloupů, proto je název paláce „Čtyřicet sloupů“). Místnosti paláce jsou vyzdobeny sklíčky a nádhernými nástěnnými malbami, připisované dvornímu malíři Muhammadu Kásimovi (mládež při pikniku pijící víno, erotické výjevy, velké bitevní scény atd.). Když jsme po prohlídce vycházeli ze zahrady, přitočila se k nám žena ve středním věku, pozdravila slušnou angličtinou, přivítala nás v Íránu a zeptala se, odkud jsme. Potom nám kladla na srdce, ať vyprávíme o Íránu v Evropě pravdu, že nejsou žádní teroristi a naopak, že teroristi jsou Američani a Izraelci. Jak jsme nakoupili, tak předáváme. Každopádně naléhavost, s jakou nám toto poselství předala, byla obdivuhodná.

Fotogalerie

Páteční mešitaV Páteční mešitěZimní sály Páteční mešityMinaret Alího mešityMauzoleum Harún VilajetŠáhovo náměstíHonzík před Lutfuláhovou mešitouPortál Lutfulláhovy mešityInteriér Lutfulláhovy mešityŠáhova mešitaZimní sály Šáhovy mešityMost ChádžúPiknik v parkuPartie šachů v parkuPalác Čtyřiceti sloupůErotické výjevy ve výzdobě paláce Čtyřiceti sloupů

následující článek: MĚSTO BÁSNÍKŮ ŠÍRÁZ

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK