Cesty a památky

Země poznané » Velká cesta Persií » HAMADÁN, MĚSTO STARŠÍ NEŽ HISTORIE

HAMADÁN, MĚSTO STARŠÍ NEŽ HISTORIE

Velká cesta Persií (říjen 2007, Írán)

Po výstupu z autobusu jsme odjeli taxíkem do centra a ubytovali se v hotelu Asr-e Jadid naproti Páteční mešitě, jen pár kroků od hlavního kruhového náměstí Emáma Chomejního. Později se pro tento náš dočasný domov vžije název „hotýlek orintálního typu“, čemuž jsme se dost nasmáli. Fakt je ale to, že přes jakýsi celoskleněný arkýř máme krásný pohled na minarety mešity i cvrkot na přihlém bazaru. Zůstáváme zde tři noci, takže v Hamadánu si plánujeme trochu užívat. A byl to vynikající nápad, protože tohle město má fantastickou atmosféru.

Hamadán je metropolí stejnojmenné provincie, leží v nadmořské výšce 1757 metrů ve středozápadní části země. Na západ od města se zdvíhá pohoří Zargos, jemuž v této části dominuje hora Kúh-e Álvánd s výškou 3850 metrů. Díky této poloze jsou zde mírná léta a drsné zimy se studenými větry. V roce 2005 měl Hamadán přes 550 000 obyvatel. Spolu se Súsami je považován za jedno z nejstarších měst nejen v Íránu, ale i na světě. Založen byl jako Ekbatana (Hagbatana) někdy mezi 4. tisíciletím př. n. l a rokem 1100 př. n. l., kdy je poprvé bezpečně doložen; Ferdousí ve své básnické sbírce Šáhnáme vzpomíná, že ho založil mýtický perský král Džamšíd. V 7. století př. n. l. zde existovalo hlavní město Médské říše, které ale největšího rozkvětu dosáhlo až v 6. a 5. století př. n., kdy se stalo jedním z center Achajmenovské říše (vedle Sús, Pasargád a Persepole). Do roku 633 n. l. zde vládly různé perské dynastie, po příchodu Arabů začalo město upadat až do 11. století, kdy sem Seldžukové přenesli svou rezidenci z Bagdádu. Během středověku pak město nadále prosperovalo ze své polohy na významné obchodní cestě, krátce přerušené mongolským vpádem, který byl pro něj katastrofou. Na počátku 16. století začalo za vlády Safijovců další období prosperity, pokračující až do války s Osmanskou říší v 1. polovině 18. století. Osmanům se nejprve Hamadán vzdal, ale šáh Nádir ho v roce 1735 vybojoval zpět pro Persii. Na konci 18. století a v 19. století procházela Hamadánem „Hedvábná stezka“, z níž se postupem času vytvořila hlavní íránská komunikace z jihovýchodu na severozápad země. Právě díky ní město opět zbohatlo a rozrostlo se do dnešní podoby.

Prohlídku města jsme započali v archeologickém areálu nedaleko od našeho hotelu, kde jsou na mírné terénní vlně odkryty pozůstatky starověké Ekbatany. Jedná se povětšinou o zvýrazněné základy vykopaných staveb, někde i celé zdi paláců či obytných budov. Uprostřed areálu je malé muzeum s množstvím vystavených nálezů, nákresů i rekonstrukcí, jak se toto město v minulosti rozvíjelo. Je určitě správné Ekbatanu navštívit, aby si člověk udělal takovou historickou představu, ale žádný zvláštní zázrak to není. Spíš pocit, že tady žili lidé již před 6 000 lety. To je síla. Pokračovali jsme potom na opačný konec města, kde je známý Kamenný lev (Sang-e Šír), který původně střežil městskou bránu ve starověku. Vytesán byl podle tradice na příkaz Alexandra Makedonského, ale může být i starší. Trochu nás překvapilo, že je chudák lev počmáraný sprejery. Jak je vidět, je to všude stejné. Zde si nás odchytil zase jeden kluk, který uměl dobře anglicky a tak byl rád, že si to může s námi procvičit. Pověděl nám na oplátku, jak se dostaneme k plánovaným cílům v okolí Hamedánu (Gandžáme a Alí Sadr). Kousek od lva jsme nalezli na malém náměstíčku zastrčenou Korbánskou věž (Bordž-e Korbán), což je zajímavé mauzoleum ze 13. století. Okolo věže právě probíhaly práce na obnově náměstí a jeho přeměny v krásný park. Vedoucí prací nám ukázal plány rekonstrukce a půjčil nám klíče od památky, abychom si ji mohli prohlédnout zevnitř. Jelikož jsme se trochu zamotali v křivolakých uličkách v okolí, zeptali jsme se jednoho pána, kudy k Avicenovu mauzoleu (Áramgáh-e Ibn Síná). Jelikož právě někam odjížděl, nabídl nám, že nás tam hodí autem. Byl to kousek, že to nestálo za to, ale nedal jinak. Avicena je určitě nejslavnějším člověkem, kterého pochovala hamadánská půda, a tak jsme nemohli jeho hrobku z let 1951 – 53 v podobě kosmické rakety, minout. Jednou z šesti ulic, které se paprskovitě sbíhají na hlavní náměstí, pojmenované jak jinak, než Emáma Chomejního, jsme došli do centra, kam ústí i velký bazar. Součástí bazaru, který žije ve dne v noci, je i Páteční mešita postavená v 18. století za Kadžárovců. Je to ta mešita, proti které je náš hotel. Jenže my ještě nejdeme domů a tak pokračujeme k hrobce biblických postav Ester a Mordochaje. Bylo to zvláštní setkání s židovskou kulturou uprostřed islámského světa. Vstup do hrobky ze 14. století uzavírají malá dvířka, tvořená 400 kg těžkou kamennou deskou, u jejichž nízkého prahu se musí každý sklonit, aby mohl vstoupit. Uvnitř je pak malá synagoga pro místní židovskou komunitu a vlastní pohřební komora se sarkofágy z ebenového dřeva. Stěny pokrývají hebrejské nápisy. Kolem rozestavěného Abdulláhova mauzolea jdeme ke krásné hrobce rodiny Alavijů (Gonbád-e Alaviján), která je nestarší islámskou památkou ve městě. Pochází z období vlády Seldžuků v 11. století, ve 13. století byla za Mongolů upravena na mešitu. Pro své rozměry 12,8×12,25 metrů a výšku 11,5 metrů působí poněkud robusně, její stěny ale zdobí unikátní kamenická výzdoba, která nemá v perské architektuře obdoby. Nedaleko, po stejné ulici, je hrobka Bábá Táhera (Áramgáh-e Bába Táher), dalšího významného perského básníka. Uvnitř moderního mauzolea z let 1950 – 52 jsme byli účastníky přednesu Táherových veršů, doprovázeného hrou na flétnu. Byl to velmi pěkný zážitek, proto jsme se zdrželi a nikam nepospíchali. I ostatní návštěvníci postávali opření o sloupy hrobky a nechali se unášet téměř súfijskou atmosférou. Návštěvou této hrobky jsme vyčerpali prohlídku všech zajímavostí Hamedánu a mohli jsme se začít věnovat výletům do okolí.

V Hamadánu jsme také zažili první potíže, a to při shánění lístků na autobus pro naši další cestu. V žádné cestovní kanceláři nám nedokázali povědět, zda jede přímý autobus do města Takáb, kam máme dále zamířeno, nebo jak se tam vlasně dostat. Všemožně se to komplikovalo, běhali jsme po dva dny (mezi návštěvou památek) od čerta k ďáblu a nakonec jsme skončili na novém autobusovém nádraží, kde nám ovšem také nepomohli, a doporučili nám zeptat se na minibusovém nádraží v centru města. Ačkolv nám tu nepomohli, rád bych poznamenal, že autobusové nádraží v Hamadánu bylo tím nejhezčím, které jsme kdy viděli a doporučuji ho jako ukázku moderní íránské architektury. Strop imitoval noční oblohu, z které zářily tisíce hvězd, všechno mělo řád a bylo perfektně a účelně zařízené. Když už jsme tam byli, alespoň jsme se v místní restauraci dobře najedli. Jelikož to bylo již večer, vrátili jsme se zpět na náš hotýlek orientálního typu k odpočinku před dalšími výpravami do okolí města. Jízdenky se nám nakonec podařilo zajistit až na minibusovém nádraží následující den. V zásadě nám už bylo jedno kudy, hlavně jsme chtěli odjet do nejzápadnějšího místa naší cesty Íránem, do města Takáb. Průšvih byl ovšem ten, že nikdo neuměl anglicky a tak nebylo možno nejdříve nic zjistit. Sice se všichni na nás zubili jak opice, ale pomoct nám nemohli, neboť jsme si nerozuměli. Když už jsme to skoro vzdali, přistoupila k nám jedna mladá kočka Širín z nedalekého města Korveh, a nabídla nám pomoc při tlumočení. To byl snad spásný anděl – díky její pomoci jsme získali místa v ranním minibusu do Bižáru. Holka nám moc pomohla, navíc tak mile a upřímně, že jsme nenacházeli slova díků. Potvrdila tím zase naše pozitivní mínění o zdejších lidech a náš největší problém byl tím pádem vyřešen.

Fotogalerie

Páteční mešita v HamadánuZbytky města EkbatanaNa ulici v Hamadánu u hrobky Bábá TáheraHudebník v Bábá Táherově hrobceU Kamenného lvaNáš hotýlek orientálního typuCharita po íránskyHrobka AlaviůHrobka Ester a MordochajeBabky v HamadánuProdavači granátových jablekV čajovně u Hamadánu

následující článek: Avicena a jeho dílo

O nás

Ohlasy

Napište nám

texty a foto Roman ŠULC, video a střih Jan KUBKA, www Tomáš ADÁMEK