Kounice patří mezi starobylá sídla východní části Polabí. První písemná zmínka o obci, tehdy uváděné jako Konice, pochází z roku 1257, kdy byl jejím držitelem Zachař z Konic, vystupující jako svědek na listině královny Markéty Babenberské, první manželky Přemysla Otakara II. pro břevnovský klášter. V dalších desetiletích se v písemných pramenech objevují další příslušníci místního vladyckého rodu, například Přebor a Nachval z Konic roku 1297 nebo bratři Zachař a Ješek z Konic roku 1337. Ve 14. století bylo sídlo rozděleno mezi několik vlastníků. V letech 1354–1358 vykonávali patronátní právo ke kostelu současně Jan, Jiří a Zdeněk z Konic, z nichž každý držel jeden dvůr, zatímco další majetkový podíl náležel měšťanu Ješkovi Rotlovi ze Starého Města pražského.
Ve středověku byly Kounice typickou zemědělskou vsí s několika samostatnými majetkovými celky. Roku 1425 je doložen Petr z Konic, účastník husitského hnutí. V době husitských válek byli z místní fary vypuzeni katoličtí kněží a vznikla zde fara podobojí. Ještě v první polovině 16. století byla obec rozdělena mezi několik šlechtických držitelů. Zlom nastal před rokem 1541, kdy Jiří Vachtl z Pantenova a jeho manželka Anna z Toušeně vykoupili jednotlivé díly vsi a spojili je v jednotný statek. Tím vzniklo kounické panství, jehož správním centrem se stala nově založená tvrz. Od Vachtlů přešlo panství na Prokopa Dvoreckého z Olbramovic a následně roku 1599 na Rudolfa Trčku z Lípy. Za Trčků došlo k výraznému rozšíření panství, které získalo další okolní vesnice včetně Černíků, Vykáně a Kozovaz.
Po konfiskaci majetku Trčků v roce 1634 přešlo panství nejprve do rukou budoucího císaře Ferdinanda III., který je roku 1644 daroval Albrechtu Gastonu Spinolovi z Bruay. Následovali hrabata ze Suys, Morzinové a od roku 1760 Marie Terezie Savojská. Později se vlastníky stali Lichtenštejnové, kterým Kounice náležely až do zániku patrimoniální správy v roce 1848. Pod jejich správou se rozvíjel hospodářský a stavební význam obce. Původní tvrz byla postupně přestavěna na zámek, vznikl rozsáhlý hospodářský areál velkostatku, sladovna i pivovar a Kounice se staly přirozeným správním centrem okolního venkovského prostoru. Lichtenštejnové zámek a hospodářské budovy využívali ještě až do roku 1924.
Urbanistická podoba Kounic vychází z rozsáhlé návesní zástavby, jejíž dominantami jsou zámecký areál, kostel sv. Jakuba Většího a historické hospodářské objekty bývalého panství. Obec leží na úrodné polabské rovině mezi Českým Brodem a Lysou nad Labem a od středověku plnila důležitou hospodářskou funkci v zemědělsky využívané krajině. Osídlení zdejší oblasti je přitom mnohem starší než první písemné zprávy, o čemž svědčí archeologické nálezy dokládající přítomnost člověka již v mladší době kamenné.
Po zrušení patrimoniální správy se Kounice staly samostatnou obcí. Žádost o povýšení na městečko byla završena 6. října 1871 udělením statutu městyse, přestože tehdy obec nezískala vlastní znak ani prapor. Ve druhé polovině 20. století o tento status přišla, ale 10. října 2006 jí byl znovu navrácen. V letech 1850–1960 byly Kounice součástí okresu Český Brod, od správní reformy roku 1960 náleží do okresu Nymburk. V letech 2003-20 bylo pověřeným obecním úřadem k výkonu státní správy město Český Brod (okres Kolín), od 1. 1. 2021 je to město Lysá nad Labem (okres Nymburk)..
Kounice představují významné historické středisko severovýchodního Českobrodska, jehož vývoj byl po staletí spjat s rozsáhlým šlechtickým panstvím. Dochované památky, zejména zámek, kostel, bývalá sladovna a urbanisticky cenné jádro městyse, dodnes připomínají období, kdy byly správním a hospodářským centrem širokého okolí. Díky své dlouhé historii, zachovanému kulturnímu dědictví a poloze na rozhraní Polabí a Českobrodska patří Kounice k nejvýznamnějším historickým sídlům regionu.
Jan Mezdřický (* 22. 3. 1761 Kounice - † 6. 3. 1832 Praha) - řezbář, autor řady prací převážně církevního charakteru, např. křtitelnice, zpovědnice, rámy k obrazům na oltářích a podobně.
Josef Ondřej Novotný (* 3. 4. 1778 Kounice - † 13. 3. 1856 Brno) - violoncellista, od roku 1820 pedagog městského divadla v Brně a autor moravských umělých písní, českých pastorel, kantát, tanečních a chrámových skladeb.
Kamil Viktorin (* 7. 12. 1843 Kounice - † 26. 11. 1904 Říčany) - učitel působící na Českobrodsku, zakladatel a sbormistr zpěváckého spolku Jablonský a sladatel české chrámové hudby.
František Balej (* 29. 9. 1873 Kounice - † 4. 11. 1918 Praha) - spisovatel a umělecký překladatel, autor beletristických črt se sociální tematikou, úvah a národně uvědomělých fejetonů.
Karel Havlík (* 23. 2. 1916 Kounice - † 9. 7. 1998 Praha) - československý diplomat (velvyslanec v Belgii), úředník Nejvyššího účetního a kontrolního úřadu a politický pracovník.
Tereza z Davle (* 23. 7. 1975 Hořice) - umělecká fotografka žijící v Kounicích, fotografuje profesionálně portréty a akty, zpravidla černobíle, na klasický film.
Název obce je podle výkladu Antonína Profouse odvozen od osobního jména Kúna, což byla domácká podoba německého jména Kunrat (Konrad). Původní tvar Kúnice označoval ves lidí Kúnových, tedy Kúniců. Historické prameny dokládají vývoj názvu v podobách: 1257 Zacharias de Konitz, 1295 Nachval de Konicz, 1337 de Conicz, 1354 Konicz, 1381–1383 Connicz a Connyczich, 1398 Janda de Konicz, 1407 zástupcové z Connycz, 1408 in Conicz, 1431 z Kónic, 1534 z Kóníc, 1539 z Kounic, 1555 Kunicze, 1560 Koniczych, 1570 na Koniczich, 1654 Kaunicze, 1655 Kounice, 1713 Kaunitz, 1844 Kaunitz, Kaunitz (Kaunice) i Konice a Kunice. Profous uvádí, že původním tvarem bylo Kónice či Kúnice, které se v českém prostředí udrželo až do 16. století, kdy se vedle něj začal prosazovat tvar Kounice, vzniklý pravděpodobně vlivem hláskové změny ó > ou. Vývoj názvu obce tak představuje především proměnu pravopisné a hláskové podoby, zatímco jeho původní význam i základ odvozený od osobního jména Kúna zůstaly po staletí zachovány.
Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl dne 30. listopadu 2007 usnesením č. 28 schválen znak a prapor obce. Autorem návrhu znaku i vlajky je Stanislav Kasík z heraldické kanceláře Dauphin, který vycházel ze staršího návrhu Josefa Beneše z roku 1973. Znak tvoří modro-červený štít, který má v pravé půli stříbrnou orlici s červeným jazykem, zlatou zbrojí a perizoniem (pružinovou páskou) zakončeným jetelovým trojlístkem, v levé půli vyrůstají tři zlaté odkloněné klasy ječmene a list. Vlajku tvoří dva svislé pruhy, modrý a červený se stejnými heraldickými figurami jako na znaku. Modrá polovina štítu i vlajky s orlicí je inspirována erbem Prokopa Dvořeckého z Olbramovic, klasy ječmene v červené polovině symbolizují zdejší tradiční výrobu sladu.
Kounice jsou dnes samostatným městysem, jehož součástí je dvůr Týnice na místě zaniklé vsi. Katastrální výměra činí 11,28 km² a žije zde 1 738 stálých obyvatel (1. ledna 2025).
Kounice leží 4 kilometry severně od Českého Brodu (26 kilometrů severozápadně od Kolína) v nadmořské výšce 206 metrů.
archeologické nálezy
hradiště Na Skále
zámek
kostel sv. Jakuba Většího
fara
kaplička Panny Marie
sloup se sochou Immaculaty
socha sv. Jana Nepomuckého
socha sv. Václava
sochy strážných mouřenínů
křížek Na Stráni
křížek u kostela
historické usedlosti (soubor)
panský hostinec (bývalý)
špitál
pivovar a sladovna
památník padlým v 1. světové válce
Černý topol u Cihelny
Černý topol u Kounic
Červinka
Hrušeň Na Babyku
Kounický mokřad
Lom u Kounic
stromořadí topolů bílých
pověsti z Kounic