Cesty a památky

28. 7. 2025

Aðaldalur (Guesthouse Brúnahlíð) - Húsavík 24 km - Grenjaðarstaður 54 km - Goðafoss 78 km – Aldeyjarfoss 119 km - Húsavík 203 km - Akureiri (Villa Lola) 274 km. Celkové kilometry 274 + 1 709 = 1 983 km.

Dnešek byl opravdu výjimečný den, na jehož závěru nás čekalo setkání s velrybami. Opět bylo podle zdejších zvyklostí střídání slunečných a deštivých dnů krásné slunečné počasí a relativně teplo (na zdejší podmínky). Po skvělé snídani jsme se vydali nejprve do nedalekého Húsavíku (česka Záliv domů), malebného městečka, ležícího na severovýchodním pobřeží Islandu u zálivu Skjálfandi Grónského moře, necelých 30 kilometrů od severního polárního kruhu. Má asi 2 300 obyvatel a patří k nejvýznamnějším turistickým cílům této části ostrova. Podle Landnámabók (středověký islandský rukopis z 12. století, který velmi podrobně popisuje osidlování Islandu v době vikingské, tedy něco jako naše Kosmova kronika) zde kolem roku 870 přezimoval první švédský viking Garðar Svavarsson, který tu postavil první dům. Podle tradice je to tedy nejdéle osídlené místo Islandu, protože Garðar zde údajně zanechal dva otroky, muže a ženu, kteří zde založili první farmu a založili nový rod Islanďanů. My jsme sem přijeli hlavně proto, abychom si zakoupili lístky na výpravu za velrybami, protože podle všeho je právě Húsavík nejlepším místem pro jejich pozorování. Pro každou plavbu existuje až 97 % pravděpodobnost, že se s velrybami setkáme. Koupili jsme si plavbu v 17:00 hodin a vydali jsme se ještě na prohlídku dřevěného kostelíka Husavíkurkirkja, který stojí na zvýšeném břehu hned nad přístavem. Postavený byl v roce 1907 za pouhý rok z dovezeného norského dřeva podle návrhu prvního islandského architekta Rögnvaldura Ólafssona. Postaven je křížovém půdorysu ve švýcarském horském stylu (Schweizerstil), který se na Island dostal přes Norsko, s věží vysokou 26 metrů. Rozměrný interiér je zdobený malbami od Freymóðura Jóhannssona (1924) a oltářní obraz Vzkříšení Lazara vytvořil Sveinn Þórarinsson (1930–31). Zajímavostí patrnou na první pohled je to, že kostel nemá klasický kazatelský pult, což ho odlišuje od většiny islandských kostelů.

Protože máme skoro celý den čas, vydáváme se za poznáním zajímavostí v okolí. Jako první jsme se vydali do blízké samoty Grenjaðarstaður, která byla obydlena již v raném středověku, podle Landnámabóku zde žil v 9. století osadník jménem Grenjaður Hrappsson. Dnes je zde jeden z největších dochovaných islandských torfových domů (islandsky torfbær) o rozloze 775 m². Z rašeliny (islandsky torf) , dřeva a lávových kamenů (což je unikátní prvek oproti jiným torfovým stavbám) byl postaven v roce 1865 a obýván byl až do roku 1949. Dům obývalo společně 30 lidí. Součástí areálu je také funkční luteránský kostel z roku 1865 a na přilehlém hřbitově je středověký runová kámen, který jsme ale nenašli. Jelikož jsme zde byli brzo, muzeum otevíralo až v 11:00 hodin, vše jsme si prohlédli alespoň zvenčí, a i tak to rozhodně stálo za návštěvu.

Dalším cílem byl jeden z nejhezčích islandských vodopádů, impozantní Goðafoss (Božský vodopád). Nachází se v lávovém poli starém asi 7 000 let, což dodává okolí, pokrytému tmavými bazaltovými útvary. Velmi dramatický vzhled. Vodopád padá z výšky pouhých 12 metrů, ale široký je 30 metrů, má podkovovitý tvar a voda se rozděluje do dvou proudů, čímž mi připomněl zmenšené Niagarské vodopády. Tvoří ho divoké vody řeky Skjálfandafljót (Třesoucí se řeka), pramenící z ledovce Vatnajökull, která je čtvrtou nejdelší řekou na Islandu (178 km). Název vodopádu se odvozuje podle legendy z dob přijetí křesťanství na Islandu v roce 1000. Podle ní pohanský kněz a zákonodárce Þorgeir Ljósvetningagoði po návratu z Althingu symbolicky hodil sošky severských bohů do tohoto vodopádu, čímž chtěl symbolicky potvrdit konec pohanství a přechod k nové víře.

Po rychlém obědě pokračujeme šotolinovou horskou silnicí F26 Sprengisandur (místy musíme zavírat a otvírat vrata ohrad přes cestu, aby se nerozutekla stáda) asi 40 kilometrů jižně proti proudu stejné řeky Skjálfandafljót k vodopádu Aldeyjarfoss. Ten padá z výšky 20 metrů do velké tůně a obklopen je čedičovými sloupy asi 9 000 let starého lávového pole Bárðardalshraun. Ty vytvářejí téměř geometricky dokonalou kulisu, doplněnou o barevné odstíny od šedé po oranžovou díky minerálům, jako je síra a železo. Dávným obyvatelům připomínaly bránu do světa obrů (jötnar), kteří podle severské mytologie obývali divoké vnitrozemí Islandu. Obecně se lidé báli přechodu okolo vodopádu do vnitrozemí, aniž by nepřinášeli obrům obětiny, které vhazovali do vodopádu. Bez ohledu na to, je Aldeyjarfoss takovým skrytým pokladem Islandu, nádherným místem, kde jsme si v úplném osamění vychutnali divokost islandské přírody. Ujedete pár kilometrů, a po turistech ani vidu ani slechu, a přitom taková krása.

Protože čas se pomalu nachýlil, musíme se vrátit do Húsavíku, abychom stihli naši plavbu za velrybami. Na cestu se vydáváme se společností Friends of Moby Dick, což by se dalo volně přeložit asi jako Přátelé bílé velryby, podle známého literárního díla. Je to malá rodinná firma zaměřená na pozorování velryb v oblasti zálivu Skjálfandi, který je hlavním místem pozorování velryb v jejich přirozeném prostředí na Islandu (Whale watching). Vybrali jsme si ji na doporučení Martina z farmy, protože společnost se od začátku profiluje jako průkopník osobních, malých a šetrných plaveb, na rozdíl od velkých komerčních společností. Obdrželi jsme všichni teplé červené overaly, protože na moři to fouká a během tříhodinové plavby bychom mohli pěkně promrznout. Měli jsme štěstí, během plavby po poměrně dost rozbouřeném moři (ještě že je kinedryl) jsme viděli keporkaky, plejtváky malé a kosatky. Divoce se kymácející bárka ale neumožňovala dělat kvalitní fotky, zejména ne s teleobjektivem, který je potřeba. A tak jsme se kochali a mezi fotkami jsou ty, které pořídil právě Martin z farmy, který se za velrybami vypravuje poměrně často a na rozdíl od nás si může zvolit počasí. Ale i ty jeho fotky jsou ze stejného místa, kde jsme velryby pozorovali i my.

Po návratu do přístavu jsme se už jen přesunuli na další místo noclehu nad nejdelším fjordem na Islandu (60 km) Eyjafjörður, do kterého se vlévá řeka Eyjafjarðará proti městu Akureyri. Postel se pod námi houpala celou noc, ale usínali jsme s úžasným pocitem, co všechno jsme dneska viděli a zažili. Tedy to byl zase den!