Cesty a památky

22. 7. 2025

Hella (hotel Kanslarinn) - Seljalandsfoss 34 km - Skógafoss 63 km - Vík 121 km - Svartifoss 256 km - Jökulsárlón 314 - Nesjahverfi (hotel Jökul) 386 km. Celkové kilometry 424 + 386 = 810 km.

Třetí den byl nejnáročnější etapou celé naší cesty, protože jsme ujeli spoustu kilometrů a navštívili několik TOPek, jak by řakla kamarádka ze Slovenska. Místa spojená s natáčením legendárního seriálu Hra o trůny ale i mnoha dalších filmů s mystickou atmosférou, vodopády, chladný Atlantik, černé pláže i pizza, zkamenělí trollové a ledovcové jezero jako třešnička na dortu na závěr. Během jednoho dne jsme toho viděli tolik, že někdy vidět tolik krásy člověk nestihne ani celý život.

Naší první zastávkou byl vodopád řeky Seljalandsá, která pramení na ledovci Eyjafjallajökull, 60 metrů vysoký Seljalandsfoss. Výhodou je to, že je vidět od hlavní silnice č. 1 a parkoviště je v docházkové vzdálenosti asi 200 metrů. Tato výhoda ovšem přináší řadu nevýhod, je zde dost lidí. Není se ale co divit, vodopád je překrásný. Je jedním z nejikoničtějších a tedy i nejnavštěvovanějších přírodních úkazů ostrova. Jako jeden z mála vodopádů umožňuje projít za ním zezadu, protože za vodní stěnou vede stezka, která umožňuje pohled skrz padající vodu. Podle starých vyprávění se za vodní stěnou ukrývá poklad elfů, truhla plná zlata a drahokamů. Říká se, že za měsíčných nocí lze skrz padající vodu zahlédnout její záblesk. Ale pozor, ten, kdo se pokusí poklad získat, bude oklamán elfími kouzly a zůstane navždy uvězněn v jeskyni za vodopádem. Od Seljalandsfossu jsme pokračovali podél skalní stěny, po které stéká několik bezejmenných potoků s menšími vodopády k asi 500 metrů vzdálenému vodopádu Gljúfrafoss nebo Gljúfrabúi (v překladu znamená obyvatel rokliny nebo ten, kdo žije ve skále) na říčce Gljúfurá, která rovněž vytéká z ledovce Eyjafjallajökull. Před zraky je ukryt v úzké soutěsce, kterou se musí projít potokem na mírně se rozšiřující místo s jezírkem, kam padá voda z výšky asi 40 metrů. Jelikož je zde poměrně málo místa, každý, kdo sem přijde, je mokrý od hlavy k patě od tříštící se vody. Ale krásné místo to je a je opravdu škoda ho minout. Navíc má své tajemno, podle islandské folklórní tradice je tento vodopád domovem huldufólku, tedy skrytých lidí, elfů nebo jiných duchů přírody. Islanďané věří, že tyto bytosti žijí právě v takovýchto odlehlých a skrytých místech, kde po své návštěvě nechávají kamínky nebo květiny jako projev úcty a poděkování těmto nespatřitelným obyvatelům.

Velmi povzbuzeni nádherou tohoto místa míříme k další perle, jednomu z nejmohutnějších vodopádů na Islandu vodopádu Skógafoss (Lesní vodopád) na řece Skóga, která také vytéká z ledovce Eyjafjallajökull. Opět platí, že je snadno dostupný z parkoviště, vzdáleného od něj asi 300 metrů, přístup je podle řeky po rovině. Již z dálky je vidět v celé své mohutnosti, protože padá z bývalého mořského útesu (dnes je moře vzdálené 5 km). Je 60 metrů vysoký a široký 25 metrů. Přes zcela rovnou hranu padá voda kolmo dolů bez jediné kaskády. V létě, když taje ledovec, je jeho průtok až neuvěřitelných 140 m³/min. Za vodopádem se podle legendy nachází truhla s pokladem, který tam měl ukrýt první vikingský osadník oblasti, Þrasi Þórólfsson. Místní ji prý o mnoho let později skutečně našli, ale podařilo se jim z ní získat jen mosazný prsten (ten je dnes vystaven v kostele ve Skógaru), poté truhla zase záhadně zmizela za vodopádem. Vystoupali jsme i na horní vyhlídku po 370 schodech a vychutnali si pohled na vodopád ze shora, včetně pověstné duhy, která se zde ve vodní tříšti vytváří. Vodopád se objevil v hudebním klipu Justina Biebera nebo ve filmu Thor – Temný svět či seriálu Vikingové.

Po několika kilometrech přijíždíme ke skalnímu mysu Dyrhólaey, vysokému 120 metrů. Vznikl před více než 100 000 lety během dvou sopečných erupcí jako ostrov. Jeho západní část (Háey) vznikla podmořskou erupcí a je tvořena tufy a sopečným popelem, zatímco východní část (Lágey) obsahuje čedičové sloupy a tzv. polštářovou lávu, která vzniká, když žhavá láva vyvěrá pod vodou (na mořském dně nebo pod ledovcem). Dominantou místa je impozantní skalní oblouk v útesu, podle kterého nese Dyrhólaey (Dveřní ostrov) své jméno. Toto výrazné návrší bylo osídleno již před více než tisíci lety , kdy zde existovala rybářská a obchodní osada. Vikingové používali skalní oblouk jako orientační bod při plavbě. Podle jedné legendy žili pod obloukem trollové, kteří škodili místním obyvatelům. Odvážní Vikingové je však porazili v bitvě a na oslavu vítězství zapálili na oblouku oheň. Od té doby je místo symbolem odvahy a vítězství. Od roku 1978 je Dyrhólaey chráněnou přírodní rezervací jako hnízdiště papuchalků severních (Fratercula arctica) a dalších mořských ptáků, kteří zde hnízdí od května do srpna. Každá skulina ve skalách je během sezóny obsazena, což z místa činí ráj pro ornitology a fotografy. I my jsme tu měli možnost pozorovat tyto malé mořské ptáky s výrazným oranžovým zobákem, černobílým peřím a komickým způsobem chůze, pro kterou se mu přezdívá „mořský klaun“ nebo „létající tučňák“, i když s tučňákem není příbuzný. Na vrcholu útesu stojí maják z roku 1910, který stále slouží jako navigační bod.

Již z útesu jsme viděli nedalekou černou pláž Reynisfjara, kam jsme dojeli objížďkou kolem zálivu po několika desítkách kilometrů. Pláž je známá svým černým sopečným pískem, který vznikl rozpadem lávy z blízké sopky Katla. Lemována je čedičovými sloupy Gardar, připomínající varhany, vzniklé rychlým ochlazením vytékající lávy. Tak vznikla i jeskyně Hálsanefshellir, kolem které jsme popošli blíž ke třem bazaltovým skalním jehlám Reynisdrangar, které ční z mořských vln asi 100 metrů od břehu. Podle islandské legendy to byli původně trollové, kteří se snažili přitáhnout loď ke břehu. Než to stihli, vycházející slunce je proměnilo v kámen. Od té doby stojí zkamenělí v moři jako varování ostatním. Dramatické scenérie místa přitahuje filmaře z celého světa, posloužily například jako kulisa pro Východní hlídku v seriálu Hra o trůny.

Na oběd jsme se dnes zastavili ve městě Vík, kde jsme si dali vyhlášenou černou pizzu z restaurace Black Crust Pizzeria. Černá krusta není spálená – je obarvená aktivním uhlím, které dodává pizze nejen vzhled, ale i jemně kouřovou chuť. Po zajímavém kulinářském zážitku pokračujeme v další cestě, ještě nás čeká pěkný kus. Cestou jsme míjeli nádherný vodopád Foss á Síðu jen několik metrů od silnice, museli jsme zastavit. Proud vody je sice široký jen 3 metry, ale s výškou 82 se jednalo o úchvatnou podívanou. Trochu náročnější turistiku jsme si zakusili v druhém největším evropském národním parku Vatnajökulsþjóðgarður (14 967 km², což představuje více než 14 % rozlohy celého Islandu), kam jsme se vydali od velkého kempu Skaftafell, kde jsme odstavili auto. Naším cílem je asi 4 km vzdálený vodopád Svartifoss (Černý vodopád). Ten je vysoký 20 metrů a padá přes šestiúhelníkové čedičové sloupy, které vznikly pomalým chladnutím lávy před více než 300 000 lety. Právě tyto tmavé hexagonální čedičové formace daly vodopádu jeho jméno a inspirovaly i islandskou architekturu, například slavný kostel Hallgrímskirkja v Reykjavíku (viz první den). Cesta k vodopádu byla poměrně náročná svým stoupáním a trvala 50 minut. Cestou jsme ale míjeli další vodopády jako Hundafoss a Magnúsarfoss, takže to příjemně utíkalo. Při sestupu se částečně roztrhaly mraky a nám se otevřel jedinečný pohled na nejvyšší horu Islandu Hvannadalshnjúkur (2 110 m n. m.) na severozápadním okraji sopečného starovulkánu Öræfajökull (Pustina), který je součástí největšího evropského ledovce Vatnajökull (ten dal název celému národnímu parku). Zcela vyčerpaní se vracíme k autu a míříme k poslední dnešní atrakci, ledovcovému jezeru Jökulsárlón (doslovný překlad je ledovcová říční laguna). Jezero vzniklo na konci ledovcového splazu Breiðamerkurjökull, který je výběžkem již zmíněného ledovce Vatnajökull, teprve kolem roku 1935 v důsledku tání ledovce. Od té doby se jeho rozloha neustále zvětšuje, dnes dosahuje přibližně 18 km² a hloubky až 248 metrů. Voda v jezeře je směsí sladké a slané vody, protože je propojeno s Atlantickým oceánem krátkou říčkou, po níž odplouvají ledové kry. Tyto kry, často více než tisíc let staré, vytvářejí fascinující scenérii neustále se měnící krajiny. Také jsme viděli jednoho tuleně, který se sice nevyhříval na kře v zapadajícím slunci, ale plaval ve vodě. Jezero se objevilo například ve filmech jako James Bond: Dnes neumírej nebo Tomb Raider a patří k vůbec nejfotografovanějším místům Islandu.

Poslední dnešní kilometry v podstatě již skoro při západu slunce (nikoliv však nástupem tmy) vedly do malé vesničky Nesjahverfi, kde máme ubytování na hotelu Jökul. Ubytování super, ale padáme do postelí a těšíme se na zítřejší trochu volnější den.